Mít koho obejmout.
Před asi deseti lety jsem měla takový plakátek s medvídky, kteří se navzájem objímali, a s textem, že je třeba občas se láskyplně nebo jen tak obejmout. Jmenovalo se to "muckejte se ke zdraví."A končilo to jediným osamoceným medvídkem, s podtextem, že když už není s kým, obejmi se a měj se rád, už to může hodně znamenat. "Pucku, co říkáš jednomu mucku?" Stálo tam.
Nevím, co říkal jednomu mucku Pucek, ale pan profesor Heller na jedné ze svých přednášek řekl, že v objetí může být ukryto i prokletí.
Tak nevím.
Přemýšlím o Pucku a o Vánocích. Je to čas, kdy se všichni tak nějak navzájem objímáme... Tajemně, nepozorovaně, ale přesto.
Otázka dvacátá krutě vědomostní: Kdo řekl: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš? A proč?
Otázka dvacátá mírně vědomostní: Co víte o terapii pevným objetím?
Otázka dvacátá jen tak: Myslíte si, že je ve výchově dotek potřebný?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Momentálně bloumám, v hlavě se mi honí tolik myšlenek a nemám je komu říct, protože jsem nehorázně užvaněný člověk zahloubaný sám do sebe, který otravuje lidi kolem sebe vlastními filozofickými kecy a jim nic jiného nezbývá než mé žvásty poslouchat. :-) nebo :-(?
Vím, že toto už nepůjde nikdy smazat a stejně mám tu potřebu se svěřit s krásným příběhem o objímání se. Pan PhDr. Josef Malach CSc. píše v jedné ze svých publikací o dvou druzích lásky. Platonické a manželské či partnerské (opomeňme mateřskou). Píšu to tu proto, že člověk potřebuje něhu a objetí od miminka. Je jasně dokázáno, že v průběhu staletí určitý panovník, mám pocit, Henry III. dal za úkol všem chůvám nehladit miminka ani jim neprojevovat jiné "láskyplné" potřeby a uvádí se, že všechny miminka uhynuly. Nevím, jestli dělám dobře. Jeden člověk říká, že už je to rozežírání dítěte, já s manželem v tom vidím nádhernou identifikaci sebe samé s okolním světem. Když se mazlíme: manžel a já s naší 8,5 letou dcerou. Dcera potřebuje každý večer rituál, kde když přijdu domů a dcera ještě nespí, řekne mi: "Maminko, prosím, budeš mě drbkat na zádíčkách?" A já spocená, utahaná a nevím jaká ještě si k ní lehnu, přiduchlím se k ní a hladkám ji na ruce, ve vláskách, na zádíčkách a vůbec. Je to můj duchlín. Doufám, že jsem nenapsala nic, za co bych byla jakkoli sankcionována. Ale mazla potřebujeme. Těšte se na své děti.
Okomentovat