Přišla jsem na jedno krásné moudro. Na jednom ze seminářů se mi prostě myšlenky propojily v mozku a bylo to. I to se stává :-)
Nevím už sice přesně, v jakém to bylo kontextu a ve kterém předmětu. Ale posuďte sami. Vlastně se to hodí téměž do každého předmětu, protože to je takové opravdu ze života. To moudro se totiž týká našeho vztahu k tomu, co děláme.
Všechno, co děláme, máme dělat rádi.
Ale nejen jakoby frázi, ale doopravdy rádi.
Rádi ráno vstávat, rádi se připravovat do práce, rádi pracovat, ať jsme v jakékoliv profesi, rádi nakupovat, rádi uklízet, rádi pečovat o své nejbližší, rádi padat únavou, rádi usínat...
Když se to naučíme, bude nám na světě fajn. Budeme tady rádi.
No není to mé moudro moudré?
Mám z toho radost.
Otázka dvanáctá k nastudování ze skript (předpokládám, že je rádi čtete:-): Jaké znáte stupně chuti žít podle P. Teilharda de Chardina?
Otázka dvanáctá, co tuším na přednášce zazněla: Co je to dvojí naivita? Jak jí rozumíte?
Otázka dvanáctá ze života: Kdo řekl, že bychom měli žít na světě tak, abychom si tento již pozemský život přáli mít takto věčně?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
O dvojí naivitě hovoří A. Schweitzer - (A. Funda, 1997), kdy hovoří o naivitě z hlouposti, které se nesmíme dopustit. Pakliže jdeme parkem, o kterém víme, že tam řádí masový vrah, riskujeme vlastní existenci. Oproti tomu druhá, je ta, kdy se musíme "odvážit" ji riskovat. Měli bychom ji mít a pěstovat v sobě celý život, pakliže chceme vychovávat a vzdělávat kohokoli. Jde o naivitu ve smyslu "dobra" v člověku. Kdy na první ani třeba desátý neúspěch vidíme ve vychovávaném či vzdělávaném (žákovi, studentovi,) to dobré. Souvisí s tím kompetence "dobra" a individuálního přístupu (kdy bereme v potaz veškeré sociokulturní klima, v němž dítě, žák, student vyrůstá).
Okomentovat