30. 12. 2010

Intermezzo jen tak

Ani nevím, co mne to popadlo, možná na mne padl smutek, ale sedla jsem si dnes ke klavíru. Jen tak.
Kanárek přestal zpívat, andulka jako by zkameněla, žebřička přestala na chvíli kvikat.
Bylo to humorné, protože to celkově šoklo i naše maltézáčky.
Pepan (to je jeden z nich) chvíli bezradně pobíhal, pak přiběhl ke mně, postavil se na zadní, předními tlapkami se opřel o mé nohy a hlavičku si položil na jednu z nich a udiveně hleděl.
Když po chvíli pochopil, že s tou divnou činností neskončím (pokoušela jsem se zahrát Pro Elišku a pak Hallelujah), tak u té druhé skladby, která zněla celkem i jo, to chuděra nevydržel a začal na mne vrčet.
Strašně mě to rozesmálo, protože náš Pepan vrčí, jen když se bojí nebo když ho něco bolí, třeba při čištění nebo česání nebo prostříhávání srsti.
A tak předčasně skončila má nově nabíhající umělecká kariéra.
Protože ani zvířata by neměla trpět...
Píšu to s přáním všeho dobrého do nového roku, který nám pozítří začne. Dělejme vše jen tak, aby tou naší činností netrpěli nejen lidé, ale aby ani zvířata nemusela divně koukat nebo přestat zpívat nebo ve strachu či bolesti na nás vrčet.
Kéž se nám to zadaří... :-)

Žádné komentáře: