Když vzpomínám na Vánoce svého dětství, vybaví se mi zároveň s nimi také pečení vánočního cukroví a ranní mše svaté, nazvané roráty. Dodnes cítím vůni těch dnů, ještě nerozedněných mrazivých rán, kdy jsme s maminkou vycházely z teplé místnosti do ještě ranní tmy a přecházely přes most směrem do hrušovského kostela. A na cestu zpět, kdy se již pomalu rozednívalo, a den již voněl cukrovím a očekáváním blízkých Vánoc.
Měla jsem ty dny ráda.
Někdy na ně vzpomínám se smutkem. S tím smutkem, při kterém víme, že nic z toho se už nikdy nevrátí.
Ale co, člověk prý je křehkou bytostí, utkanou ze svých smutků a vzpomínek.
Do toho tkaniva patří také Vánoce...
Otázka č. 10 smuténkově čistá: Kdo hovoří o smutcích a vzpomínkách a jak tomu rozumíte?
Otázka č. 10 nedělní odpočinková: Jaká je dnes neděle a proč?
Žádné komentáře:
Okomentovat