Některé starodávné pověry ve výchově - 1.

Samotné narození dítěte bývalo opředeno mnoha pověrami. Připomeňme si na základě knihy Naše děti F. Bartoše (1949) pouze ty nejzajímavější a nejpoetičtější pověry, spjaté s narozením dítěte. Tedy - jak přijde dítě na svět? Na východní Moravě je babka uloví ve vodě, např. ve studánce, v potoce, v rybníce, jinde je přinese vrána komínem. Hned po narození jej zavine bába do zástěry a položí pod stůl, lehce je přitom plácne po zadečku, aby bylo poslušné. Pod stůl je položí proto, aby si vážilo chléb, který je přitom na stole, nebo proto, aby mělo dobrou paměť, aby se netoulalo, aby nebylo plačtivé atd. Bába přitom říká: „Ze země jsme pošli, do ní se vrátíme, budiž k něčemu...“ Narodí-li se dítě v neděli, bude šťastné až do smrti. Veliké štěstí čeká na děti narozené na Velký pátek. Padá-li sníh nebo kvetou-li stromy, budou dítěti brzy vlasy prokvétati. Když kvetou v době narození růže, bude dítě zdravé a červených tváří. Když se dítě narodí na Smrtelnou neděli (5. neděle postní), do roka zemře. Narodí-li se v košuli - v bláně - bude mít nadpřirozenou sílu. Otevírá-li dítě po narození ruce, bude štědré, zavírá-li je, bude skoupé.
Plenky se nemají věšet na vítr, aby větry dítě nenadýmaly. Do roka, někde až do sedmi let, se dětem nemají stříhat vlasy, aby se nezkrátil rozum. Ani nehty nemá matka stříhat, nýbrž je jen okusovat, jinak by se prý dítě mohlo stát zlodějem. Rostou-li první zoubky shora, dítě roste do země, umře, když rostou zdola, tak vyroste. První vypadlý zoubek má matka snísti ve chlebě, dítě pak nebudou bolívat zuby.
[1] F. Bartoš. Naše děti. Praha, 1949. Volně upraveno, str. 13, 14, 16, 47-52.