Již jen to samotné slovo – Vánoce - je slovo kouzelné.
A voní dětstvím. Dětstvím, které už bylo.
Mám ráda Vánoce. Sníh. Cukroví. Kostel vyzdobený vánočními stromky a Betlémem.
A vánoční písně a koledy.
A dárky. Nebudu si nic namlouvat – mám tuto dobu ráda.
Ale už dávno není taková, jakou bývala kdysi. Od určité doby to není doba bezstarostná. A už vůbec ne doba odpočinku. A už vůbec ne doba pohádek.
Některé pohádky, které běží v televizi, vlastně v době jen o Vánocích, jsem nikdy neviděla celé. Jen úryvky. Tak, jak mi dozněly z obývacího pokoje směrem do kuchyně.
Každým rokem si říkám, že to bude jinak. Že nepadnu pod stromeček v ten krásný štědrovečerní večer únavou, po několika probděných nocích a po prožité úzkosti, že nebude všechno tak, jak být má. Že nebudu koukat na stromek jen jakoby z dáli a náš starý Betlém mi nebude připadat cizí a ještě cizejší. Že prostě o Vánocích budu mít skutečné Vánoce. Někdy je ale stěží vnímám i na půlnoční.
A tak mám velké přání, tajné, ukryté, smutné zároveň – chtěla bych, aby Vánoce byly opět Vánocemi.
Tichými, klidnými, spokojenými, pomalými, meditativními, zamyšlené u jesliček, s koledou někde hluboko v srdci.
Takové, jaké bývaly Vánoce kdysi dávno.
Vánoce dítěte.
A voní dětstvím. Dětstvím, které už bylo.
Mám ráda Vánoce. Sníh. Cukroví. Kostel vyzdobený vánočními stromky a Betlémem.
A vánoční písně a koledy.
A dárky. Nebudu si nic namlouvat – mám tuto dobu ráda.
Ale už dávno není taková, jakou bývala kdysi. Od určité doby to není doba bezstarostná. A už vůbec ne doba odpočinku. A už vůbec ne doba pohádek.
Některé pohádky, které běží v televizi, vlastně v době jen o Vánocích, jsem nikdy neviděla celé. Jen úryvky. Tak, jak mi dozněly z obývacího pokoje směrem do kuchyně.
Každým rokem si říkám, že to bude jinak. Že nepadnu pod stromeček v ten krásný štědrovečerní večer únavou, po několika probděných nocích a po prožité úzkosti, že nebude všechno tak, jak být má. Že nebudu koukat na stromek jen jakoby z dáli a náš starý Betlém mi nebude připadat cizí a ještě cizejší. Že prostě o Vánocích budu mít skutečné Vánoce. Někdy je ale stěží vnímám i na půlnoční.
A tak mám velké přání, tajné, ukryté, smutné zároveň – chtěla bych, aby Vánoce byly opět Vánocemi.
Tichými, klidnými, spokojenými, pomalými, meditativními, zamyšlené u jesliček, s koledou někde hluboko v srdci.
Takové, jaké bývaly Vánoce kdysi dávno.
Vánoce dítěte.
Žádné komentáře:
Okomentovat