S tím putováním je ale někdy i potíž.
Třeba dnes.
Venku krásně bílo, klouzavo, a já běžela (jestli se té rychlé chůzi tak dá říct, ehm, jestli se tomu, jak jsem šla, dá říkat rychlá chůze) do výuky z ulice Fráni Šrámka na ulici Varenskou. Do nedávna jsem se "pohybovala" spíše v centru města, z Reální na Mlýnskou, ale co naplat, od chvíle, kdy se filosofické fakultě podařilo vyšoupnout nás jinam (což cítím jako křivdu, protože původní budovy patřily pedagogické fakultě a rozříštěná tak po celé Ostravě měla být ona, ne my), tedy co jsem se tak pohybovala z místa na místo, ruply mi asi měsíc staré kozačky. Podélně z obou stran a obě najednou.
Šla jsem tak nějak v tom dnešním sněhu v podstatě v ponožkách. S myšlenkou, že postupně umrznu od noh směrem k mozku.
I vzpomněla jsem si na to naše malé předvánoční putování. A že teď to mám doslova a že to mám za to.
A hned mi bylo hřejivo u srdce i na duši a vůbec kromě nohou mě to zahřálo po celém těle.
Na světě je krásně.
I kdyby boty praskaly.
Otázka č. 13 smířlivá: Myslíte si, že je člověk homo viator - člověk putující - s botama i bez nich?
Otázka č. 13 jen tak: A co na to kocour Mikeš - kocour v botách?
Otázka č. 13 konečně vážná: Co víte o trojnosti člověka?
Žádné komentáře:
Okomentovat