Jdu si tak světem, ani nevím kam. Potkávám tě i nepotkávám, toužím po tobě i se ti vyhýbám. Nevím, kdo jsi a nevím jestli jsi jen srdce mám otevřené dokořán a nevím, kudy kam...
12 komentářů:
Anonymní
řekl(a)...
Já vím, kam jdu. Jdu k Tobě. Veď mě, prosím, svou cestou do dálek. Jako vánek pohrávající si s pírkem. Kam mne zavaneš? Nechám na Tobě. Tvaruj mne jak chceš. Jsem Tvá? Chci být.
Děkuji. Přiznám se, že mě to dostalo, maminko moje. Vždy mi bude po Tobě smutno. Snad nikdy, ale možná jednou se naše cesty rozejdou a já budu plakat za Tebou. Děkuji Bohu za to, že jsi teď.
narušila jsem to, že? Ke druhému příspěvku... fakt víš, kdo jsem? Já nevím, kdo jsi Ty. Docela se děsím toho, že bych Tě měla přivinout k sobě a Ty se ve mně rozplyneš.
Jednoduše to nejde. Ale Ty očividně víš, proč.
Mám hrůzu z toho, že si se mnou zahráváš a nejsi ten, koho očekávám, kým chci, abys byl.
:) Pěkně zdravím. Vím, kdo jsi....Ne však Ty, ale ON. Ten příspěvek se nevztahuje na lidskou bytost. Přesto na bytost plnou lásky. Často tu bytost hledáme a často cítíme v sobě prázdnotu. Snad je ta prázdnota potřebná aby do ní vstoupil ON. (a jednou až doputujeme na konec a zjistíme, že je to začátek, pochybnosti navždy zmizí). Nevím tedy, kdo jste Vy, ale moc krásně Vás zdravím a přeju, ať najdete, co hledáte.r.
Jdu černočernou tmou, pajdám na jednu nohu a jsem stár. Tak stár, že mi chybí síly opřít se o překrásnou vyřezávanou hůl.
Jdu sama, nesama, sama se sebou, sama s myšlenkama na druhé, myslím na své nejbližší... Jsou tak daleko... Ach, jak se mi po nich stýská. Má duše pláče nad přicházející starobou. Děti odlítly na svých křídlech pryč ode mně. Jsem zkroušená sama v sobě, jsem unavená a vyčerpaná pláčem. Prožívám takovou úzkost, že už mám krůček k tomu, abych si něco udělala. Na životě mě drží víra v dobro, v Boha a v nesmrtelnost mé duše.
Pozítří mají mé děti předehrávky a já si říkám, co těm rodičům a prarodičům, strýčkům a tetičkám, a příbuzným či nepříbuzným řeknu... V poslední době rozmlouvám hodně s dětmi nad otázkami života. Zjistily, že se se mnou něco děje. A o to mě mají radši. Je to fajn vědět. A já mám takový strach, že mně z práce kvůli toho vyrazí... Kolikrát si říkám,že mám namále. Pět let žiju ve strachu, protože vím, že šéfce se v životě nezavděčím. Vždycky uvidí něco negativního a špatného a nikdy nepochválí. Nebaví mě to. Nepoděkuje. Umí jen seřvat. Říkám si, že tam jsem už jen kvůli těm dětem... Dělám službu jim. Ne ani sobě, nikomu jinému. Na tu babu jsem už rezignovala. Žiju jen a jen pro ty děti. Čas plyne a já... co já? Nic. Shniju. Už hniju teď. Ne. Hniju čtyři roky, co se po mně vozí... Brzo dostanu kvůli ní vředy. Beztak ani nemůžu otěhotnět kvůli ní. A říkám si, že bude hůř... Nikdy se nedočkám pochvaly. Útěchou mi jsou snad jen šťastné obličejíčky dětí, že můžou chodit do mé třídy a né k jiné učitelce. Je to fajn vědět, že Vás bere devět dětí.
Co znamená výraz Tohu vabohu? Tohu vabohu je pojmenování země před stvořením světa. Původně byla tato "nezemě" tvořena třemi pralátkami: vodou, temnotou a větrem. Tato voda, temnota a vítr však byla bez podoby, tedy ničím - tedy tohu vabohu, což je hebrejský opis pojmu Nic.
Dočteme se o tomto nejen v knize Genesis, ale také v Komenského Panaugii, v kapitole druhé.
Buďte tedy vítáni v Tohu vabohu - v propastném Nic současného světa, které sice již má svou podobu, kde však vítr, temnota ani voda stále ještě nemají svůj tvar, protože to jsou živly, které nelze spoutat. Tak jako nelze spoutat ani člověka. Tedy nejen země, ale také člověk je svým způsobem Tohu vabohu. Propastný, nespoutaný, živelný, neustále jakoby ve svém počátku před stvořením světa.
Proto tedy Tohu vabohu - tento blog bude o člověku, o světě - a dost možná také o ničem.
12 komentářů:
Já vím, kam jdu.
Jdu k Tobě.
Veď mě, prosím, svou cestou do dálek.
Jako vánek pohrávající si s pírkem. Kam mne zavaneš? Nechám na Tobě. Tvaruj mne jak chceš. Jsem Tvá? Chci být.
Já vím, kdo jsi
a vím kdo jsem já.
Přes ubohost v sobě,
v Tobě se jednou ztratím.
...tolik lásky máš pro všechny...
A Ty mě přivineš k sobě
a lásku Tvou navždy pak zakusím.
Má touha po Tobě,
navždy se ukojí.
Děkuji. Přiznám se, že mě to dostalo, maminko moje. Vždy mi bude po Tobě smutno. Snad nikdy, ale možná jednou se naše cesty rozejdou a já budu plakat za Tebou. Děkuji Bohu za to, že jsi teď.
Omlouvám se. Třetí příspěvek byl adresován jiné osobě.
narušila jsem to, že? Ke druhému příspěvku... fakt víš, kdo jsem? Já nevím, kdo jsi Ty. Docela se děsím toho, že bych Tě měla přivinout k sobě a Ty se ve mně rozplyneš.
Jednoduše to nejde. Ale Ty očividně víš, proč.
Mám hrůzu z toho, že si se mnou zahráváš a nejsi ten, koho očekávám, kým chci, abys byl.
byl nebo byla?
napiš, kdo jsi. Prosím.
Nebo ještě líp. Až mě potkáš,
řekni. Jsem to já.
:) Pěkně zdravím.
Vím, kdo jsi....Ne však Ty, ale ON.
Ten příspěvek se nevztahuje na lidskou bytost.
Přesto na bytost plnou lásky.
Často tu bytost hledáme a často cítíme v sobě prázdnotu.
Snad je ta prázdnota potřebná
aby do ní vstoupil ON.
(a jednou až doputujeme na konec a zjistíme, že je to začátek, pochybnosti navždy zmizí). Nevím tedy, kdo jste Vy, ale moc krásně Vás zdravím a přeju, ať najdete, co hledáte.r.
Já už to našla.
:-)p.
Jdu černočernou tmou,
pajdám na jednu nohu
a jsem stár.
Tak stár, že mi chybí síly
opřít se o překrásnou vyřezávanou hůl.
Jdu sama, nesama, sama se sebou,
sama s myšlenkama na druhé,
myslím na své nejbližší... Jsou tak daleko... Ach, jak se mi po nich stýská. Má duše pláče nad přicházející starobou. Děti odlítly na svých křídlech pryč ode mně.
Jsem zkroušená sama v sobě, jsem unavená a vyčerpaná pláčem. Prožívám takovou úzkost, že už mám krůček k tomu, abych si něco udělala.
Na životě mě drží víra v dobro, v Boha a v nesmrtelnost mé duše.
PROČ...?
Milujme sami sebe...
Pozítří mají mé děti předehrávky a já si říkám, co těm rodičům a prarodičům, strýčkům a tetičkám, a příbuzným či nepříbuzným řeknu... V poslední době rozmlouvám hodně s dětmi nad otázkami života. Zjistily, že se se mnou něco děje. A o to mě mají radši. Je to fajn vědět. A já mám takový strach, že mně z práce kvůli toho vyrazí... Kolikrát si říkám,že mám namále. Pět let žiju ve strachu, protože vím, že šéfce se v životě nezavděčím. Vždycky uvidí něco negativního a špatného a nikdy nepochválí. Nebaví mě to. Nepoděkuje. Umí jen seřvat. Říkám si, že tam jsem už jen kvůli těm dětem... Dělám službu jim. Ne ani sobě, nikomu jinému. Na tu babu jsem už rezignovala. Žiju jen a jen pro ty děti. Čas plyne a já... co já? Nic. Shniju. Už hniju teď. Ne. Hniju čtyři roky, co se po mně vozí... Brzo dostanu kvůli ní vředy. Beztak ani nemůžu otěhotnět kvůli ní. A říkám si, že bude hůř... Nikdy se nedočkám pochvaly. Útěchou mi jsou snad jen šťastné obličejíčky dětí, že můžou chodit do mé třídy a né k jiné učitelce. Je to fajn vědět, že Vás bere devět dětí.
Pláču.
Je mi tak strašně špatně...
Okomentovat