Možná je život jenom hra.
Nebo jenom taková "hravá" pouť, pouť odnikud někam.
Učím, že člověk ve středověku byl homo viator - poutník a homo adoremus - kajícník, děkující Bohu za to, že je.
Možná to je vše jen taková hra na schovávanou.
Pak by byl člověk člověkem absconditus, tedy utajeným, skrytým.
A někdy mám pocit, že si hraji na schovku sama se sebou, a ne a ne se najít. Ukryla jsem se tak, že jsem sama ztratila cestu?
A ani ti druzí mne nenajdou?
Proto je dobré putovat - kajícně a skrytě...
Otázka č. 23 hravá: Co myslíte: hrajeme své životy? Nebo je opravdově žijeme, opravdově milujeme, opravdově chceme nalézat cesty?
Otázka č. 23 dotěrná: Proč jste na škole Vy samotní? Hledáte svou cestu? Nebo studujete jen tak?
Otázka č. 23 zvídavě hledající: Moudrý člověk údajně rozumí své cestě. Patříte mezi ty moudré a rozumíte své cestě? Znáte smysl svého "příběhu"?
P.S. Přiznám se, že já samotná v odpovědi na otázku č. 3 nemám vždy "jasno."
2 komentáře:
Mít v životě jasno, to by byla trochu nuda. Je super se nechat neustále překvapovat, né si jen "odfajfkovávat" splněné životní etapy.
Někdy je fajn mít pevný bod a k němu směřovat.
Okomentovat