Píšete mi někteří o smutku a o smutnění, že je dobré. V tom smyslu, že v životě někdy bývá i deštivo. A že by to bez toho ani tak moc dobře nešlo.
Připomnělo mi to jednu citaci ze Starého zákona, kterou občas komentuji i na přednáškách, když hovoříme o pojetí duše a o nefeš - duši, která je jako květinka a rozkvétá a voní, pokud o ni pečujeme.
V určitou dobu jsem se omezovala pouze na citaci těchto slov: "Ty víš, Hospodine, že jsem prach, ty víš, že člověk usychá jako tráva a vadne jako květ na poli..." S tím, že naše duše nikdy nevadne zcela...
Ale pak Izaiáš pokračuje slovy: "...květ prší..."
Nechápala jsem to. Proč jako... květ prší..?
Možná (protože výklad může být mou pouhou domněnkou) je pršení květu - naší duše, to, čím obdarováváme druhé. Čím zavlažujeme tu jejich občas vadnoucí. A to je výchova - nenechávat usychat nejen duši svou, ale především duše druhých... Tedy pršet dobrem a láskou, pokud bych to chtěla už takto nadneseně říct.
A kdy to pochopíme? Kdy z nás bude "pršet" dobro a láska? Jen tehdy, když se dotkneme bolesti, jen tehdy, když nám bude smutno z toho (až k pláči), jak vlastně na světě je, a to ne nám, ale těm druhým. A tato bolest způsobí, že podáme pomocnou ruku... aby bylo líp.
Tak proto je dobře, aby občas bylo bolestně smutno a deštivo.
A naše květy aby pršely...
Otázka č. 12 hledající: Uměli byste najít přesnou citaci k textu o "květu", který prší?
Otázka č. 12 ještě protivněji hledající (ale ve skriptech i na blogu k nalezení): Jak je to s Komenským a jeho zkroušeným srdcem? Dokázali byste to vyjádřit vlastními slovy?
Otázka č. 12 doplňková a velmi náročná: Je lepší "pršet" nebo "vylévat se z břehů"?
Žádné komentáře:
Okomentovat