Všichni prý žijeme svůj životní příběh. A ne vždy vidíme smysl toho dění kolem nás i v nás, - ale jednou se nám prý vše objasní a my pochopíme.
Jsme poutníci na svých cestách životem.
Do naší poutě patří nejen krásná nedělní rána, ale také deštivá všední odpoledne a také temné noci.
Protože ještě máme sílu, tak jdeme každý tou a právě jen tou svou poutí...
A jen občas se zastavíme (pokud máme sílu) a klademe si otázky. Nebo i jinak - jsou nám kladeny.
Odpovídáme na ně svým životem.
Otázka č. 24 otázková: Která z otázek se Vám osobně nejvíce líbila?
Otázka č. 24 zkoumavá: A která z otázek Vám připadala nejvíce náročná a těžká?
Otázka č. 24, kterou dávám vždy a nemůžu si ji odpustit : Jak se Vám šlo naší poutí? Šlo to?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
8 komentářů:
Kdo toto říká? Vy, Paní doktorko Prokešová nebo J. A. Komenský? Je to moc pěkná úvaha nad životem... :-)
Tak teď jsem se drobet rozesmála, fakt :-))
Ale díky moc za kompliment,
mp
To by se posmál i Komenský:)))))
Myslím, že se aj směje... I když dnešní stav našeho světa a školství by mu byl asi spíše k pláči... Ale z nás by možná měl i radost, že jo. Ze mne snad ani ne, ale z vás, z poutníků :-))
úvaha krásná a ještě krásnější když se člověk opravdu zastaví a řekne si poŤme proto něco udělat. Dneska si nikdo nikoho neváží, nemá uctu k lidem natož k učitelům, ale je to smutné, že? Co na to říct? Mějme se rádi a zamýšlejme se nad sebou každý den. Děkuji za tento krásny blog a buďte milí studenti rádi za takové učitelé jako je paní doktorka Prokešová! Přeji krásnou čarovnou noc:-)
víte, tak trochu přemýšlím nad smyslem života. Když se otočím o dva roky zpět, měla jsem sice manžela a dceru, ale práci, kde mně neměli rádi, kde mně shazovali před kolegy, kde nikdo neobdivoval mou práci a teď ji čím dál víc obdivuje více lidí, chválí mně a to jsem potřebovala. Jak moc je důležité uznání? Pro mně strašně moc. Odevšad jsem slýchávala toto: tvá práce i ty stojíš ani za nulu. Plakala jsem každý den a řekla si... z té práce budu muset odejít... ale ono není kde. Byla jsem tak zoufalá, že jsem začala mít deprese a málem jsem si ublížila. Deptala jsem se a bylo mi hodně zle, sebepoškozovala jsem se. Má sebedůvěra byla na bodě mrazu. A nyní? Našla jsem se. Mám kolem sebe lidi, které nikdy neztratím, protože oni mají mě a je to jenom tím, že jsem udělala přijímací zkoušky na PdF. Jak toto změní psychiku člověka... řekněte sami, jaký máte smysl života Vy? Popřípadě zažili jste bossing na pracovišti?
Bossing na pracovišti a hlavně ve školství je skoro všude. Díky stěhování už pracuji na třetím školském zařízení v moravskoslezském kraji a zažila jsem na všech třech. Teď zrovna jsem už 14 dní pod takovým nátlakem, že nevím, co mám dělat. je to bossing od nadřízených. Normálně Vás tlačí i do nezákonných postupů a tak máme i vychovávat my????
Děkuji poslední respondentce. Jsem ráda, že nejsem sama. Asi je to všude v práci. Nejhorší je, že můj zaměstnavatel nikdy neodejde. Je majitelem té školy.
Okomentovat