před cílem

Jsme krátce před cílem.
Byla to - vlastně pořád to ještě je - taková zvláštní pouť. Nejsem si sice zcela jistá, jestli byla doopravdy májová, ale že jsme putovali, to nám nikdo vzít nemůže. Mně se vůbec líbí takový ten pohled na člověka, který jej vnímá jako poutníka. Jako Homo viator. Jako člověka na cestě, bytosti putující. Jako tuláka - nemusí to být po hvězdách, může to být po naší, tolikrát již prošlapané zemi, naším tolik známým životem, námi samotnými.
Putujeme si tedy, každý jinak, a někdy zvesela a lehce, někdy smutně a těžce. Ale jdeme. A jak říká můj oblíbený filosof G. Marcel, jednou si "sbalíme" svůj tlumok tam za hranici mraků. Všechny nás to čeká, do jednoho...
Než to uděláme, než se budeme chystat na mnohem delší pouť, měli bychom tady po sobě něco zanechat.
Svou lásku. Tolik, kolik jsme jí mohli dát. Ta by zde po nás měla zůstat a být, tou se zapisujeme do tváře tohoto světa.
A pak ještě něco, o čem se mluví již méně, ale co s láskou souvisí.
Mám na mysli odpuštění.
Ale o tom až zítra...

Otázka č. 19 patočkovská: J. Patočka mluví o třech životních pohybech. Které to jsou a týkají se i nás?
Otázka č. 19 kreativně hravá: Uměli byste nakreslit něco z naší poutě? Třeba to, s čím jste se setkali, nebo to, co se Vám asociuje při čtení těchto řádků. Pokud ano, prosím o obrázek. Pokud ne, zkuste se projevit kreativně jinak :-)) - meze Vaší fantazii se nekladou.