Pročítám si vaše krásná putování. Čtu a mlčím a přemýšlím. A - je to takové to řecké thauma, údiv.
Na světě nejsme sami. Kolikrát se nám to zdá, že jsme sami se sými myšlenkami, se svými bolestmi i bolístkami, že nám nikdo nerozumí, nechápe, že narážíme jen na lhostejnost těch druhých. A že i ten celý celičký svět kolem nás je cizí. A že se mnohdy nevyznáme ani v sobě, jak pak v jiných lidech?
Přála bych vám číst si vaše putování. A vidět, vnímat, cítit při tom čtení, jak zdaleka to není pravda. Nevím, jestli to bylo "probuzeno" těmi otázkami a tou cestou, kterou jsme šli. Nevím, jestli to bylo tím "kýčem", o kterém jsme se zmiňovali včera. Takové to: sluníčko svítí, z mraků prší, u mne dobrý, a u Vás?
U mne dobrý...
Moc děkuji za to poznání, že nejsme na světě sami. Že prostě jsme. Je to hodně dobrý pocit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat