intermezzo tuším třetí :-)

Vím, že většina z vás se učí na zkoušku z vývojové psychologie, kterou máte ve středu. Tak možná ten můj dotaz, jestli se často bojíte, nebyl zrovna položen v pravou chvíli. Omlouvám se.
Ale abyste v tom nebyli tak sami, tak se přiznám, že já sama se moc nebojím. Spíše to je úzkost o děti a o lidi a o "holuby" kolem sebe, ale jinak moc ne. Ale zrovna včera jsem se bála moc.
Byli jsme s mým synem zavřít naše koně, a jeden nám z ohrady utekl. Rozběhl se zahradou, zatímco jsem naší kobylku vedla do stáje. Syn na mne křičel, ať dám pozor, ale když jsem vyšla, běžel ten kůň přímo proti mne, šťastným svobodným tryskem si to na mne šinul a já neměla kam uskočit. Takže jsem stála jak zařezaná, dokud se on sám nezastavil až přímo přede mnou.
Zkoušíme teď u státnic a já kolikrát pozoruji fleky, které lidem vyskočí na krku, snad z té trémy, z napětí, ze strachu. Mně se tady toto nestává snad nikdy. Tedy to zflekatění.
Včera ano. Přišla jsem domů - a nejen, že jsem viděla po těch letech ty vlaštovky, ale byla jsem flekatá z toho nenadalého zážitku. Ještě, že ten kůň měl rozum...
Možná mi ty vlaštovky vzápětí opravdu poslala maminka - ať vím, že ještě žiju... :-)