od - poutání se

V životě se často "poutáme". Poutají nás nejen vztahy, ale také věci, a třeba také peníze. A poutají nás také naše ne vždy pěkné myšlenky.
Jsme všichni svým způsobem spoutaní. A kdo je spoutaný, není svobodný. Někdy na mě studenti divně koukají, když na přednášce řeknu, že právě bohatí lidé jsou nejvíce nesvobodní, protože jsou spoutáni pevnými pouty svých peněz a bohatství.
A přitom k životu potřebujeme jen tak málo. Ale je tak těžké se od-poutávat...
Také slovo odpuštění - slyšíte to v něm? - je o od-poutání se. O "puštění" se, pustit se od zlého. Odpustit druhému to, co se nám zdá nebo co skutečně bylo "zlé", co nám ublížilo. Odpustit a zapomenout, i přesto, že se říká opak - že odpustit neznamená zapomenout. Není to pravda. V od-poutání se od zlého je i zapomenutí. Nejde se odpoutat jen částečně, jen napůl. Kdo se odpoutává, pak tonejde jinak, než zcela.
Proč máme lidem odpustit? Protože nikdo z nás není dokonalý. Každý máme své chyby, jinak bychom nebyli lidmi. A protože my sami nejsme dokonalí, nemůžeme ani po druhých chtít, aby dokonalí byli. A to, že někdy ublížili, pramení jen z této nedokonalosti. A tudíž - nejde neodpustit...

Otázka č. 20 vážná: Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí. Jak tomu rozumíte?
Otázka č. 20 zpochybňující: Říká se, že: chybovati je lidské, odpouštění je božské? Myslíte si to taky?
Otázka č. 20 jen tak vlezlá a na okraj: Jak Vám, (tedy vám, kdo jste ji dnes dělali) dopadla zkouška z vývojové psychologie? :-)