15. 5. 2011

povídání jen tak mimo - Ano

Nějak se mi v životě stalo - protože se nám věci stávají - že jsem mimo jiné také paní oddávající. A včera to bylo letos poprvé. Nebudu zastírat, že jsem se bála už skoro měsíc předem, že jsem tu noc předtím hrůzou nespala, a že jsem se třásla trémou a strachem, že to prostě všechno spletu, popletu, nezvládnu. Naštěstí první dvě svatby byly komorní, jen ženich a nevěsta a svědci, takže to bylo hodně příjemné...
A teď k tomu, co mám potřebu říct. Byl tam jeden starší pár, tak kolem 70 let, a ten ženich už nedoslýchal. Snažila jsem se jej co nejhlasitěji (ale nechtěla jsem křičet) zeptat, zda si bere zde přítomnou dobrovolně.. (atd.), ale on neslyšel, jen na mne koukal, usmíval se, ale odpověď žádná. Prostě nic. Po chvíli se k němu paní nevěsta otočila, něžně se k němu přiklonila a moc krásně se jej zeptala: Chceš si mě vzít? Ano? A on na to na celou obřadní síň: Ano, ano!!!
Bylo to úžasné. Bylo v tom tolik, tolik citu, tolik lásky, tolik života, tolik štěstí...
Přála jsem jim to.
A ostatní svatby už mi "šly" tak nějak samo sebou...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Je to krásné pohlazení v dnešní době vidět takovouto lásku a něhu. V dnešním dni po přečtení těchto řádků je hned slunečněji a tepleji. Přeji všem, aby takový okamži a nejen ten prožili prožívají v životě dál. Ve dvou se to táhne mnohem líp.