28. 5. 2011

po pouti - o pořádku

Dotkli jsme se včera na přednášce jedné hodně důležité věci, která je podstatná, ale ne vždy pochopitelná.
Chci se k ní aspoň v krátkosti a několika slovy vrátit.
Jedna z příčin zla spočívá podle Teilharda de Chardina v nepořádku. Věci nejsou v řádu, nejsou tak, jak být mají, jak by být měly. A že takové nejsou, to není pořádek, to je "nepořádek".
Také nemoc je "nepořádek". Námi milovaní lidé by měli být zdrávi. To je pořádek, to je tak, jak to má být. Když tomu tak není - nemusíme tento "nepořádek" unést. Nemusíme to zvládnout. Pokud nezvládneme nemoc toho, koho milujeme třeba tím, že ho opustíme, jsme to nakonec také i my, kdo pořádek změnil v nepořádek. Protože v pořádku je, když ten "nepořádek" nemoci nám blízkého člověka zvládneme. Ale nemoc, která není pořádkem, může být příčinou zlého ze strany toho, kdo nemocný není a na koho je kladen nárok, aby ten nepořádek pochopil a přijal.
Možná jsem se zapletla do slov, chci jen říct, že v tom je vysvětlení, proč i ten, kdo je nemocný, má odpustit tomu, kdo jej možná v první chvíli opustil. A proč nepořádek může být příčinou zlého.
Vím, je to složíté a nedá se to vyjádřit několika slovy. Ale snad vy, co jste na včerejší přednášce byli, chápete, o čem mluvím... tedy píšu (jen pro pořádek)...

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dnes jsem celý den chodila a brblala, jaký je doma nepořádek (slušně řečeno), protože jediný, kdo u nás uklízí jsem já a zbytek rodiny je na to zvyklý. Takže když neuklízím já, neuklízí nikdo a nepořádek se hromadí. Po přečtení Vašeho povídání o pořádku jsem ráda, že jde u nás jen o ten nepořádek, co se dá uklidit, a který je způsoben jen mou zaneprázdněností a leností zbytku rodiny(vím - jaké si to uděláš...). Mnohem horší by to bylo s tím nepořádkem,který je způsoben nemocí. Nezájem o ten první nepořádek bych mohla odpustit (nic jiného mi nezbývá), ale s tím druhým by to bylo horší. Není snad to, že uneseme nepořádek nemoci blízkého člověka ten největší důkaz lásky...?

Miriam Prokešová řekl(a)...

Ano, je to důkaz lásky. Ale také v tom opačném slova smyslu. Nemoc námi milovaného člověka může být takový zásah, takový "nepořádek", může v nás vyvolat takovou hrůzu, strach a úzkost o jeho život, že to neuneseme a raději utečeme... I z lásky se můžeme zachovar ne-pořádně, a aniž to chceme, aniž si to uvědomujeme.
mp

Anonymní řekl(a)...

Tak jo, něco na to tom bude... Pokud ten člověk uteče, protože neunese tu bolest, potom to může být také důkaz lásky, protože neutekl z důvodu nezájmu o tu milovanou osobu, ale ze strachu o ni. Ten útěk může být pro něj snesitelnější, než ta bolest. Takže je třeba se vždy zamyslet, proč lidé utíkají...děkuji

Anonymní řekl(a)...

Někdy se také stává, že ten nepořádek v nemoci si musí vyřešit tento nemocný sám v sobě a udělat si pořádek také sám pro sebe.Tím si také uvědomí, jaký pořádek doposud v sobě měl a musí se snažit si ho znovu udělat.V tom mu nejvíce pomáhá víra, že se zase vše zlé v dobré obrátí a někdy i jeho okolí. I když ví, že to již nikdy nebude jako předtím, je nutné snažit se na to nemyslet a jít dál. Je nutné si najít motivaci, třebba své děti a věnovat jim každý možný okamžik a zapomenout na svůj nepořádek.Prostě pořádek musí být a tak to má být.

Anonymní řekl(a)...

Tak o tom přemýšlím, že já jsem byla v dětství taky ta "zbabělá", která utíkala. Nechtěla jsem být nepořádku vzdálená fyzicky, ale duševně. Nade vše jsem milovala svou babičku a nechtěla jsem slyšet o jejích nemocech a potížích, "utíkala" jsem před jejími stížnostmi na zdraví proto, že jsem nechtěla slyšet, že ji něco bolí, protože mě to pak taky bolelo, a nechtěla jsem to slyšet také proto, že jsem se bála, že mi babička umře."Utíkala" jsem i přesto, že jsem babičku milovala. Takže to zřejmě jde, "utíkat" a přeci milovat.Babička už také utekla před svými bolestmi a trápeními, a já jsem dnes dospěla k názoru, že jí ten "útěk" přeji, i když se to může zdát hrozné. Možná dopřát někomu útěk do nebe je také důkaz lásky...