Někdy to ale všechno bolí - protože člověk je stvořený? předurčený? prostě vnímavý k poznání.
"Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud." Píše se na jednom místě ve Starém zákoně.
Nechci být jen vánkem, nechci být přeludem.
A i kdybych byla tím přeludem zrovna já sama, nechci být přeludem pro jiné.
Jak jím nebýt?
Jak žít, jak milovat, jak pracovat, jak nebýt vnitřně sám? Jak nebýt iluzí?
Znamená to vědět, že jsme "pouhými vánky", vanoucími si tímto světem? A že možná jen jednou jedenkrát, že vícekrát příležitost k vanutí už možná nebude?
A tudíž "neprovanout" si jen tak, ale pochopit, poznat, že v tom "vanutí" je tak nějak ukryt i smysl?
Ale jak říkám - píšu - někdy to všechno docela i bolí...
Dnes trošku složitější otázky, ale slibuji, že je "vyrovnám" a budou následovat méně zavánějící :-)Ale už teď se moc těším na odpovědi...
Otázka č. 7 zavádějící: Souvisí nebo může souviset zde zmiňovaný "vánek" s prométheovským spádem?
Otázka č. 7 přemýšlivá: Děti jsou často vychovávány v dnešním světě jako oběti boha Molocha. Je to tím, že chceme, aby si jen tak provanuli tímto světem nebo je nám to už všechno jedno?
Otázka č. 7 nadčasová: Má vánek čas?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat