Měla jsem pejska - malou maltézskou holčičku Fatimu. Byl to první pejsek, kterého jsme si do rodiny pořídili. Nejprve holčička, pak psí slečinka, pak maminka, pak namyšlená rozmazlená lady, pak stárnoucí babička, pak umírající fenečka s velkýma hnědýma očima.
Bála jsem se o ni. Celý její 15ti letý život s ní jsem byla šťastná z její přítomnosti. Když poprvé rodila, téměř jsem sama měla bolesti břicha, tak jsem to s ní prožívala... Ten pejsek patřil 15 let k mému životu. Byla téměř mou součástí...
Pak onemocněla. Šíleně, strašně moc jsem se té nemoci bála i té představy, že to znamená konec. Je krásné se citově vázat, ale hodně moc to bolí.
Umírala po operaci nádoru. Nebyl viditelný, umírala postupně, slábla, poléhávala, pak již nechodila ven. Poslední dny ležela na jednom místě. Chtělo se mi utéct, nebýt u toho, nevidět to. Věděla jsem, že ten pejsek potřebuje mou blízkost, ale bylo to hodně těžké, vydržet a zůstat...
Její poslední den - noc života jsem psala do noci, do rána. Ztěžka dýchala, měla jsem ji střídavě v náručí, střídavě psala a čekala na poslední vydechnutí tolik milovaného tvorečka...
Bylo půl čtrvté ráno, ona už najednou zavřela očička a klidně oddychovala. Řekla jsem si, že snad je dobře, že to byl jen planý a zbytečný poplach, že už spinká - a šla jsem taky spát. Uložila jsem ji do jejího pelíšku a ode dveří se na ni ještě podívala. Koukala na mne svýma velikýma očima... dýchala a žila.
Kolem sedmé ráno jsem se vrátila - a našla jsem ji v té poloze, v jaké byla, když jsem odcházela. Už nedýchající. Nebyla jsem s ní - spala jsem, když mě asi nejvíc potřebovala. Možná koukala k těm dveřím, jestli nejpřijdu zpět... Nepřišla jsem.
Mám její obrázek nad počítačem a je se mnou, když tady doma pracuji a píšu, vlastně pořád.
A jestli je nějaké nebe (a já se tam dostanu), tak věřím, doufám, chci, aby tam ti všichni tvorové, které jsme milovali, byli také, aby tam byli se mnou.
Znovu ji držet v náruči... a neodejít
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
9 komentářů:
Přesně vím o čem píšete. V mém životě jsem tuto zkušenost prožila již dvakrát. Prvního pejska - fenečku jsem si přivezla z dědečkova pohřbu, bala tak malinká, že nevylezla ani do schodů. Byla s námi každým dnem a hodinou, dokonce chodila k brance, když prijel nějaký autobus, který by nás mohl přivézt domů. Když jsme byli všichni, už k brance nešla. Taky tak týden polehávala ve svém pelíšku po prodělaných nemocech, ze kterých se vždy dostala. Jednoho dne přišla za mnou, byly jsem šťastná, že se jí zase ulevilo, musela jsem ještě někam jít, tak jsme se pomazlily a já slíbila, že brzy přijdu. Při cestě do svého pelíšku však usnula navěky, přišla se se mnou rozloučit, protože to tak cítila. Dodnes si stále opakuji, že jsem měla být s ní. Je to stené i u lidí, i jim se před posledním vydechnutím udělá o něco lépe a vypadá vše, že jde správným směrem, ale opak je pravdou. Ale všem tuto úlevu před smrtí přeji, protože odcházejí smířeni se svým osudem a jen tak usnou a spí na věky a mém srdci také.
Když dětem umřela kočička, řekla jsem jim, že půjde do nebe. V nebi prý bude lev vedle beránka. Řekla jsem jim, že kolem nich se bude procházet kočička. A že každý člověk bude mít takové nebe, jaké jej tady na zemi těšily věci (podle filmu Jak přicházejí sny). V tomto filmu je i náznak "zvířecího nebe." Irena.
Někde jsem slyšel, že zvíře údajně nemůže jít do nebe, neboť nemá duši. Já si však myslím, že zvíře může mít mnohdy lepší duši než člověk a věřím, že se jednou v nějakém tom nebi se svými psími kamarádkami setkám. Mirek
haló,je tu někdo?
Dobrý večer, v současné chvíli je vás tady 65 lidí, za včerejší den 460 nebo tak nějak :-)
Takže jste tady...
Pročítám Vaše putování a chystám se odesílat již okomentované, nejprve studentům ze včerejšího termínu.
zatím všechny zdravím,
mp
Mám docela podobný příběh, jen s trošku jiným koncem. Měla jsem pejska...ještě docela nedávno... mou milovanou fenečku kavalíra. Milovali jsme ji všichni, ale přece jen mezi náma dvěma bylo něco víc. Byla na mě poslední dobou tak závislá, že když jsem odcházela do práce na celý den, ona celý den nejedla.Miska byla plná, ale ona začala žrát až jsem přišla domů. Když onemocněla a nádor se zvětšoval,nedalo se už nic dělat.Jen se dívat... Měla téměř dvanáct let, nádor se zvětšoval, metastázy taktéž. Začala postupně trpět bolestmi. Já to málem nepoznala. Nekňučela, jen se dívala, při špatném dotyku kvikla. Nakonec ten pohled, dlouhý pohled, který mě hypnotizoval a nespustil z očí. Umět tak číst její myšlenky. Jeli jsme k lékaři. Pro slzy a knedlík v krku jsem nedokázala mluvit. Píchnul ji injekci - od bolesti. Druhý den ráno to byla zase ona, moje šťastná a spokojená, veselá Beki. Pak byly další injekce, které ale nemohly pokračovat do nekonečna. Měla přijít poslední- pátá, více už jich dostat nemohla. Snad jen zkusit tablety. Zkusit! Nezvládla jsem to!...
Děkovala jsem za poslední čtyři dny, které jsme spolu mohly ještě prožít. Byla jsem šťastná a téměř ji nepouštěla z náručí,mazlily jsme se, spala se mnou v posteli, jen tak se na sebe dívaly. A pak ... Nedokázala jsem se dívat na to, že by ty injekce už nemohla dostávat a ona se zase začala trápit. I když do posledního dne měla chuť k jídlu, ten stažený ocas mezi nohami, ten bolestivý a namáhavý pohyb, ta hlava, která nešla zvednout nahoru, ten pohled...Všichni se s ní doma rozloučili, děti a dokonce i manžel plakali. Já byla zatím silná. Chtěla jsem být. Kvůli ní. Vzala jsem ji do auta a jely jsme spolu na poslední injekci. Na tu úplně poslední. Přestala jsem postupně situaci zvládat...nevěděla jsem, nemám-li se vrátit. Ale co pak? Co by pak bylo? Měla jsem ji nechat se trápit? Dívat se jak trpí? Možná jsem zbabělec. Možná jsem to měla zkusit. Ale nedokázala jsem to! Nepředstavovala jsem si takto náš konec. Byla jsem s ní do poslední chviličky... zavřela mi oči v náruči... M.Z.
Ano, i já vím, jaké to je. Náš pejsek umřel před sedmi týdny, nebyla jsem s ním, domů to mám daleko a na ten víkend jsem zrovna zůstávala na kolejích, nemohla jsem nic dělat, nemohla jsem tomu zabránit a stále se s tím nemohu smířit. Byl již nějakou dobu nemocný, ale stále to byl on, veselý, hravý, prostě nic nenasvědčovalo tomu, že by měl přijít konec. Když jsem odjížděla v pondělí odpoledne z domu, koukal na mě a já se s ním loučila se slovy "Za pár dní jsem zpátky, vždyť to znáš." Dala jsem mu pusu na čumáček a odešla. Když jsem se vrátila domů, už měl na zahradě hrobeček...Nestihla jsem se s ním ani rozloučit...Vždycky když teď jedu domů, stále čekám, že mě jako první přivítá ve dveřích, že uvidím jeho nefalšovanou radost nad mým návratem...:´(
Nemyslím si, že je správné se takto upínat na zvíře. Ano, pes je nejlepší přítel člověka, ale má kratší život, než my, protože je nutné čekat, že zemře. Také máme doma pejska, již třetího za můj život, protože to tak prostě v životě chodí, když pejsek požije nějakých deset dvanáct let, tak je to úctyhodné. Pejsek je fajn, když ho dobře vychováte a staráte se o něj s láskou, tak vám tu lásku vrací, podobně jako dítě, ale dítě to není, je to pejsek.
Ona byla úžasná, první a jedinečná, takový drobný tvoreček, s chmýřím po těle, i když byla hodně stará dáma, přesto je ji velká škoda....Roňas umřel v lednu...
Okomentovat