Píše mi někdo z vás ve svém putování, že se mi něco důležitého z filosofie výchovy vytratilo. Že píšu o kalužích, vrabčácích, bobcích, vlaštovkách, holubech a bůh ví o čem ještě, ale nepíšu - o smrti. A přitom smrt je cílem. A ta se mi prý někam ztratila. A jestli to je úmyslně.
Těžko hledám odpověď. Ale když jsme spolu už tak putovali, budu upřímná. "Paní" Smrt si kolem mne kráčí celým mým dosavadním životem. Mám ji v zádech, jako by neustále v patách. Když se pozorně začtete, její nádech je téměř v každém mém povídání, v každém příspěvku. Neustále se kolem ní točím (v tom našem circumambulantio). Proč? Jak se mi to stalo? Hlavně proto, že jsem měla těžce nemocnou maminku a od malička, co si pamatuji, jsem se bála, že umře... že ráno vstanu a ona nebude... Patří to mezi mé nejranější vzpomínky. Vzpomínky plné strachu a úzkosti. Smrt je tedy "něco", co je stále se mnou a proto jsem, kým jsem... je také tím, kdo působí, že přemýšlím, jak přemýšlím.
Nechci proplout životem jen tak. Chci té Smrti vedle mne, té zvláštní zadumané paní, dát šanci, aby viděla, že život je krásný. A také všem lidem kolem mne. Aby viděli, že stojí za to jej žít, než si tamta ona přijde.
Tak nevím, jestli má odpověď stačí...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Není však právě setkání se smrtí jedním z nejvíce traumatizujících zážitků pro dítě a nemělo by být předmětem filosofie výchovy právě umění pomoci se vyrovnat s těmito zážitky? Kdysi jsem absolvovala na katedře české literatury zajímavý blok přednášek o tematice smrti v literatuře a na závěr došli přednášející k tvrzení, že četba kvalitních knih je v této věci nezastoupitelná. Co si o tom myslíte Vy, je to tak, myslíte si, že četba knih Josteina Gaardera Dívka s pomeranči nebo Jako v zrcadle, jen v hádance, či Bratři Lví srdce dokáží připravit např. smrtelně nemocné děti na jejich vlastní odchod nebo smířit se s možností odchodu blízké osoby?
Možná smrt nebyla cílem naší pouti (tedy aspoň mě děsí, že by to tak mělo být), ale téma je to rozhodně zajímavé, probírá se ve filosofii výchovy 2?Irena
Dobrý den, tak ten první dotaz - smrt je dnes spíše tabu a dětem se asi moc "nepředkládá", pokud a dokud se s ní konkrétně nesetkají v realitě. Přitom je součástí života. Četla jsem kdysi knihu paní H. Haškovcové Spoutaný život o nevyléčitelně nemocných, o tom, komu říct pravdu a jak a jestli vůbec a o smrti jako o něčem, s čím se potkáváme každodenně. Je to široké téma a je součástí filosofie výchovy II. Výchova je tak nějak právě i o té smrti, život je cesta k ní, a tedy výchova je o tom, jak tu cestu k tomuto naplnit. A jak nerezignovat, jak dodat sílu, chuť k životu, která nás podrží ve chvílích, kdy máme dojem, že už to dál nejde. Jak žít, aby nás nikdy nenapadlo dobrovolně nežít...
Ach jo. Podle J. Korczaka má dítě právo i na smrt - tedy vědět o ní, nevyhýbat se myšlenkám na ni, ponechat ji v kontextu života jako něco, co je. Ne jako dnes - smrt je obyčejně skrytá za zavřenými dveřmi v nemocnicích, vzdálená, vlastně ani není vnímána jako součást života. a my ji za ty nemocniční dveře rádi ukrýváme, protože ono co oko nevidí, srdce nebolí...
Na to, jestli připravit smrtelně nemocné děti na jejich odchod - je odpověď mnohem složitější, nedá se shrnout do několika řádků, navíc je to hodně individuální...
zdravím a pěkný den,
mp
Okomentovat