Ráno.
Na parapetu si zpívá kos. Bylo by to krásné a super, kdyby budík neukazoval ani ne čtvrtou hodinu ranní.
Nevím proč, ale ten kos očividně zpívá rád. A nespí.
Nespím tudíž taky. Nejde to, když si prozpěvuje ani ne dva netry ode mne.
Jenže já ráno, až vstanu, patrně na rozdíl od toho kosa, musím být vyspaná, čerstvá, svěží, s myšlenkama na pochodu - tedy spíše v letu - a ne jako po celonočním, pardon, celoranním flámování s kosem na okenním parapetu.
Marně mu to vysvětluji. Ten zpěvavý pták mě má asi rád.
Ach jo.
Takže musím počítat s tím, že nad ránem teď nějakou dobu, dokud ho to nepřejde, asi nebudu spát.
Protože ptákovi nevhodnost jeho zpěvu v ranním kuropění, kdy se zdávají nejkrásnější sny, prostě nevysvětlíš...
Nebo ano?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat