Dobré ránko... průběžně odpovídám na vaše jednotlivé dotazy. Takže momentálně odpovím na jeden z posledních, ve kterém se ptáte, jak jsem se dostala k filosofii a co mne k tomu vedlo. Jóo, to kdybych věděla.
Hm - asi v pubertě. Našla jsem doma takovou šílenou bichli Dějiny filozofie. Začala jsem si ji asi jako dvanáctiletá číst. No pako. Některé holky toho věku čtou zamilované románky, a zůstanou u toho. Taky jsem si četla např. Stanislava Rudolfa, a další, třeba i nezamilovaného Foglara. Ale k tomu i ty dějiny filozofie. Docela nezáživná četba asi 600 stránkové nudné knihy, ale bavilo mě to. A to jsem nebyla zase až takový šprt a do školy jsme to nepotřebovali... Moc normální to není, že ne? Asi jsem v tom něco hledala. Že by odpovědi na některé otázky? A asi nenašla - protože kdyby ano, nevedlo by mě to dál - k onomu hledání.
A pak mě nejvíce ovlivnila paní profesorka filosofie na vysoké škole, na filozofické fakultě v Praze. Ona byla úžasná - a ovlivňovala druhé již tím, že byla. Nevím, jak to dělala. Ale od ní jsem tak nějak "věděla", že v tomto jsem i "dobrá" a motivovalo mě to...
Co mě vedlo? Jak jsem se k tomu dostala?
Vlastně ani nevím :-))
Co nás vede v našich životech k tomu, že děláme to, co děláme?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Může to být vzor v našich rodičích, nebo nějakém kamarádovi, je však těžké se někdy rozhodnout, co vlastně chceme dělat a zda to co děláme je právě to pravé. Někdy se nám to povede hned, jindy dlouho tápeme, než nalezneme správnou cestu. Důležité ovšem je, aby veškerá činnost, kterou děláme šla od srdíčka a ne z donucení, je to totiž rychle poznat. Proto zamýšlejme se nad svou činností a osudem, který si s námi někdy opravdu nepěkně pohrává a snažme se tomu čelit.
Taky jsem měl fajn učitelku na vysoké škole, která mě jeden semestr dost ovlivňovala a směrovala. Jsem rád, že jsem teď, po skoro deseti letech objevil její blog a znovu se k ní vrátil..
Okomentovat