Někteří lidé říkají, že Vánoce tráví u televize, hlavně u pohádek, které tam běží. Tak nevím, asi jsem divná. Pohádky miluju, ale ty vánoční většinou když tak, tak je pouze slyším z dálky našeho obýváku do kuchyně, nikdy je nevidím. Ne, že bych nechtěla, ale – Vánoce jsou pro mne svátky kuchyně, sporáku a hlavě nádobí… Nebo-li hezkým prajzkým slovem – čepaně.
Je ho pořád plný stůl a plný dřez. Myjete jej ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne a večer, někdy i v noci. A neumyjete nikdy zcela. Čepaně jsou pořád. Takové perpetuum mobile. Umývat se bude jistě i v nebi.
Zástupy andělů v zástěrách před obrovskými dřezy myjí nádobí po všech těch, kteří v nebi jsou. A že se jich za ta léta od Adama a Evy v tom nebi nasbíralo velké množství…! Proto je hodně pozvaných, ale jen málo vyvolených, vždyť - kdo by se v nebi páral s tím neustále vzrůstajícím množstvím nádobí? I ti andělé možná hořekují, že to nebe je tedy ale peklo…
Vždyť už i ten výraz čepaně je děsivě pekelný.
Proč nemáme tolik rádi mytí nádobí?
Protože to je každodenní nepříliš tvořivá práce.
Protože je to taková práce, která se neustále opakuje a výsledek vidíte jen chvíli.
Protože i to nádobí je pořád stejné a po dlouhou dobu – někdy i léta se nemění.
Ale někdy jej rádi umýváme právě proto.
S láskou a opatrností umývám hrníček, ze kterého jsem pila již kdysi dávno v dětství.
S podobnou úzkostlivou opatrností umývám bílou porcelánovou mísu, ve které zadělávala těsto na buchty, koláče i bábovku již moje maminka. Tak dávno, dávno tomu… Mé tenkrát dětské ruce tu mísu utíraly. „Dávej pozor, ať ji nerozbiješ!“
Ta mísa je němým svědkem toho všeho, co bylo.
Že Ema má maso a my máme jen mísu, věta ze Slabikáře v první třídě, je spojena v dětských představách z mých vzpomínek právě s touto mísou.
Je možná dvojí nebe. V tom jednom andělé umývají čepaně,
v tom druhém se setkáváme nejen se svými blízkými,
ale také s předměty,
a s láskou o ně pečujeme, protože se během našich životů staly nerozlučnou součástí nás samých
a ani nebe by bez nich nebem nebylo…
20. adventní otázka
Žádná vhodná otázka mě ve spojitosti s výše napsaným nenapadá. Nakonec přece jen – může mytí nádobí spadat do složek výchovy? A co formy výchovy, uplatní se i tam?A když ano, tak jak pak?
Je ho pořád plný stůl a plný dřez. Myjete jej ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne a večer, někdy i v noci. A neumyjete nikdy zcela. Čepaně jsou pořád. Takové perpetuum mobile. Umývat se bude jistě i v nebi.
Zástupy andělů v zástěrách před obrovskými dřezy myjí nádobí po všech těch, kteří v nebi jsou. A že se jich za ta léta od Adama a Evy v tom nebi nasbíralo velké množství…! Proto je hodně pozvaných, ale jen málo vyvolených, vždyť - kdo by se v nebi páral s tím neustále vzrůstajícím množstvím nádobí? I ti andělé možná hořekují, že to nebe je tedy ale peklo…
Vždyť už i ten výraz čepaně je děsivě pekelný.
Proč nemáme tolik rádi mytí nádobí?
Protože to je každodenní nepříliš tvořivá práce.
Protože je to taková práce, která se neustále opakuje a výsledek vidíte jen chvíli.
Protože i to nádobí je pořád stejné a po dlouhou dobu – někdy i léta se nemění.
Ale někdy jej rádi umýváme právě proto.
S láskou a opatrností umývám hrníček, ze kterého jsem pila již kdysi dávno v dětství.
S podobnou úzkostlivou opatrností umývám bílou porcelánovou mísu, ve které zadělávala těsto na buchty, koláče i bábovku již moje maminka. Tak dávno, dávno tomu… Mé tenkrát dětské ruce tu mísu utíraly. „Dávej pozor, ať ji nerozbiješ!“
Ta mísa je němým svědkem toho všeho, co bylo.
Že Ema má maso a my máme jen mísu, věta ze Slabikáře v první třídě, je spojena v dětských představách z mých vzpomínek právě s touto mísou.
Je možná dvojí nebe. V tom jednom andělé umývají čepaně,
v tom druhém se setkáváme nejen se svými blízkými,
ale také s předměty,
a s láskou o ně pečujeme, protože se během našich životů staly nerozlučnou součástí nás samých
a ani nebe by bez nich nebem nebylo…
20. adventní otázka
Žádná vhodná otázka mě ve spojitosti s výše napsaným nenapadá. Nakonec přece jen – může mytí nádobí spadat do složek výchovy? A co formy výchovy, uplatní se i tam?A když ano, tak jak pak?
Žádné komentáře:
Okomentovat