Struktura pedagogiky
Pedagogika patří mezi sociální vědy, do kterých se řadí např.:
sociologie
sociální psychologie
kulturní antropologie
demografie
ekonomie
politologie
pedagogika (edukační vědy)
vědy o komunikaci
(Průcha, 1997, s. 45)
Pedagogiku jako edukační vědu tvoří tyto disciplíny:
Obecná pedagogika
Dějiny pedagogiky (Historická pedagogika)
Srovnávací pedagogika (komparativní a mezinárodní pedagogika)
Filosofie výchovy (filosofie edukace)
Sociologie výchovy (sociologie edukace)
Sociální pedagogika
Speciální pedagogika
Didaktika
Pedagogická psychologie
Školní pedagogika
Andragogika
Gerontopedagogika
Pedagogika volného času
A jiné (ekonomie edukace, pedagogická prognostika, atd..)
Někdy bývají pedagogické disciplíny rozdělovány jako základní, aplikační a speciální (ne však ve smyslu speciální pedagogiky, která je součástí) nebo také základní, hraniční a aplikované. Možná je pro možnost záměny v terminologii a (nejednotnost v chápání, které kam patří) tato dělení neuvádět.
Metody a zásady výchovy
Metody výchovy
můžeme rozdělit do třech kategorií:
1. Metody instruktivní:
- požadavku
- vysvětlování
2. Metody citového působení
- metoda vyvolávání a tlumení citů
- příkladu
- přesvědčování
3. Metody řízení činnosti dětí a mládeže
- režimu
- cvičení
- získávání (uspokojování potřeb)
- hodnocení a kontroly
- vytváření výchovných situací
- pověřování jednotlivců i skupin určitými úkoly (jako projev důvěry)
- výbuchu (rusky tzv. vzryvu), kdy se náhle zachováme jinak, než se od nás předpokládá (dítě třeba čeká zasloužený trest, my jej však nepotrestáme obvyklým způsobem, ale třeba mu naopak projevíme důvěru – třeba Makarenko malého zloděje „potrestal“ tím, že jej učinil tím, kdo má hlídat, projevil mu naopak důvěru, „z kozla udělal zahradníka“
Výchovné zásady:
- cílevědomosti (vím, čeho chci dosáhnout)
- individuálního přístupu (věkové a individuální zvláštnosti)
- důraz na vše dobré v osobnosti vychovávaného a rozvíjení onoho dobrého
- důraz na spolupráci, kooperaci
- důraz na sepětí výchovy se životem a prací
- jednoty výchovného působení (ne jeden hot a druhý čehý)
- úcta k osobnosti vychovávaného, každý člověk (tedy i malé dítě), má pojetí své vlastní důstojnosti a má na ni právo
Při výběru metod výchovy a zásad bychom neměli zapomínat na určité zvláštnosti, význam a důsledky dětského prožívání.
Podle novějších neopsychoanalytických koncepcí (M. Mahlerová, M. Kleinová) dítě prožívá svou bezmocnost a závislost na druhém člověku a toto prožívání můžeme rozdělit do několika typů, které je pro dětství charakteristické:
1) Prožívání nealternativní – bez nadhledu a odstupu a bez uvažování o jiných možnostech průběhu uvažování. Dítě zůstává svými zážitky pohlceno a neumí si některé události racionalizovat. Veškeré prožívání je prožíváno doopravdy.
2) Prožívání organismické – úzce souvisí s prožíváním nealternativním, ale toto prožívání je doprovázeno celou řadou fyziologických projevů.
3) Prožívání fascinované – dítě se od prožívané události nedokáže odpoutat.
Pedagogika patří mezi sociální vědy, do kterých se řadí např.:
sociologie
sociální psychologie
kulturní antropologie
demografie
ekonomie
politologie
pedagogika (edukační vědy)
vědy o komunikaci
(Průcha, 1997, s. 45)
Pedagogiku jako edukační vědu tvoří tyto disciplíny:
Obecná pedagogika
Dějiny pedagogiky (Historická pedagogika)
Srovnávací pedagogika (komparativní a mezinárodní pedagogika)
Filosofie výchovy (filosofie edukace)
Sociologie výchovy (sociologie edukace)
Sociální pedagogika
Speciální pedagogika
Didaktika
Pedagogická psychologie
Školní pedagogika
Andragogika
Gerontopedagogika
Pedagogika volného času
A jiné (ekonomie edukace, pedagogická prognostika, atd..)
Někdy bývají pedagogické disciplíny rozdělovány jako základní, aplikační a speciální (ne však ve smyslu speciální pedagogiky, která je součástí) nebo také základní, hraniční a aplikované. Možná je pro možnost záměny v terminologii a (nejednotnost v chápání, které kam patří) tato dělení neuvádět.
Metody a zásady výchovy
Metody výchovy
můžeme rozdělit do třech kategorií:
1. Metody instruktivní:
- požadavku
- vysvětlování
2. Metody citového působení
- metoda vyvolávání a tlumení citů
- příkladu
- přesvědčování
3. Metody řízení činnosti dětí a mládeže
- režimu
- cvičení
- získávání (uspokojování potřeb)
- hodnocení a kontroly
- vytváření výchovných situací
- pověřování jednotlivců i skupin určitými úkoly (jako projev důvěry)
- výbuchu (rusky tzv. vzryvu), kdy se náhle zachováme jinak, než se od nás předpokládá (dítě třeba čeká zasloužený trest, my jej však nepotrestáme obvyklým způsobem, ale třeba mu naopak projevíme důvěru – třeba Makarenko malého zloděje „potrestal“ tím, že jej učinil tím, kdo má hlídat, projevil mu naopak důvěru, „z kozla udělal zahradníka“
Výchovné zásady:
- cílevědomosti (vím, čeho chci dosáhnout)
- individuálního přístupu (věkové a individuální zvláštnosti)
- důraz na vše dobré v osobnosti vychovávaného a rozvíjení onoho dobrého
- důraz na spolupráci, kooperaci
- důraz na sepětí výchovy se životem a prací
- jednoty výchovného působení (ne jeden hot a druhý čehý)
- úcta k osobnosti vychovávaného, každý člověk (tedy i malé dítě), má pojetí své vlastní důstojnosti a má na ni právo
Při výběru metod výchovy a zásad bychom neměli zapomínat na určité zvláštnosti, význam a důsledky dětského prožívání.
Podle novějších neopsychoanalytických koncepcí (M. Mahlerová, M. Kleinová) dítě prožívá svou bezmocnost a závislost na druhém člověku a toto prožívání můžeme rozdělit do několika typů, které je pro dětství charakteristické:
1) Prožívání nealternativní – bez nadhledu a odstupu a bez uvažování o jiných možnostech průběhu uvažování. Dítě zůstává svými zážitky pohlceno a neumí si některé události racionalizovat. Veškeré prožívání je prožíváno doopravdy.
2) Prožívání organismické – úzce souvisí s prožíváním nealternativním, ale toto prožívání je doprovázeno celou řadou fyziologických projevů.
3) Prožívání fascinované – dítě se od prožívané události nedokáže odpoutat.
Žádné komentáře:
Okomentovat