Základní pedagogické principy neboli didaktické zásady:
Zásada výchovného vyučování – když vyučuji, zároveň vždy vychovávám. Proč? Při vzájemné interakci při výuce vzniká sociální závislost. Učitel není jen tím, kdo předává vědomosti, dovednosti, návyky a hodnotové orientace (postoje), ale svou osobností vždy působí na svého žáka. V rámci tohoto působení má učitel na žáka vždy nějaký vliv, - ať chce nebo nechce, ať si to připouští či ne, je tomu tak.
Zásada vědeckosti – vždy předáváme jen takové poznatky, které jsou vědecky ověřeny. Vědeckost však znamená také objasnění všech používaných termínů tak, aby všichni rozuměli, o čem je řeč (hovořit jen v cizích termínech bez objasnění pojmů je nevědecký přístup). Kupodivu vědeckost znamená také nedogmatický přístup k daným teoriím – nic není jednou provždy dané dogma, stoprocentně platné a neměnné na všecky věky věků… Vzpomeňme výrok A. Einsteina o tom, že současné výdobytky vědy jsou pouhým omylem dneška.
Zásada spojení teorie s praxí – žáci by tak nějak měli chápat, proč se dané učivo učí a k čemu je to v životě dobré. Na velmi častou otázku – „a k čemu nám to jako pančelko je?“ existuje jedna velmi moudrá odpověď – abyste nebyli hloupí. Některé vědění minulosti nám napomáhá udržovat myšlenkovou kontinuitu. A mnohé jiné věci nám mohou být dobré jednou při výchově dětí – možná budeme schopni fundovaně alespoň částečně odpovídat dokonce i na jejich otázky (má moucha krev, jak funguje telefon nebo fax, proč jede trolejbus a proč má ta chňapadla, opálí se černoch do běla, ale i ve škole – odmocniny, trojčlenky, x+y to celé na druhou je mi v životě k ničemu do té doby, pokud to ve škole neprobírá mé dítě. Například.
Zásada individuálního přístupu – má trojí aspekt:
tělesný (fyziologický), - rozdílnost mezi ženou a mužem, rozdílnost věku, tělesných handicapů - např. špatný zrak, sluch, atd.
psychický - rozdílnost ve schopnostech, životních zkušenostech, ale i v získaných vědomostech
aspirační – rozdílnost úrovně motivace – čím a kým by daný jedinec chtěl být, kam až to chce v životě dosáhnout, jaké má stanoveny cíle.
Všechny aspekty individuálního přístupu by měl učitel zvládat vzhledem ke každému jednotlivci (při velkém počtu žáků – což znamená při počtu žáků nad 15, je to téměř nadlidský úkol).
Zásada názornosti bývá připisována J. A. Komenskému, jako kdyby podle této zásady nevychovávala a neseznamovala se světem své dítě již odpradávna každá matka. Komenský však dal této názornosti výchovný ráz (Orbis pictus, atd.). Názor by měl být přiměřený nejen věku a schopnostem, ale měl by být pro každého žáka zřejmý a názorově pochopitelný.
Zásada uvědomělosti – učíme se rádi, nadšeně, uvědoměle, ne pro známku nebo klid v rodině, ale protože sami chceme. Příštích hodin se nemůžeme ani dočkat a téměř pláčeme při jejich zakončení. Dychtíme po nových poznatcích, vědomostech, znalostech, někdy si je sami dopředu už vyhledáváme a studujeme tak, abychom věděli co nejvíce a porozuměli podstatě daných problémů. K tomu všemu nás zdárně motivuje - no kdo jiný, než náš učitel.
Zásada aktivity – při výuce jsme aktivní, spolupracujeme s učitelem, navzájem se obohacujeme. Nejde jen o monologický výklad vyučujícího, ale o vzájemnou interakci. Aktivita je podněcována motivací, přiměřenými požadavky a přiměřenou náročností (není ani příliš veliká, ale ani podprůměrná). Jak již řekl Herbart – kdo nudí druhé, ten hřeší.
Zásada přiměřenosti – jak již bylo řečeno, přiměřenost znamená brát v úvahu nejen schopnosti a již získané vědomosti, ale také vývojové zvláštnosti daného věku. Odpovídá v podstatě zásadě individuálního přístupu.
Zásada soustavnosti (systematičnosti) – opakování je matka moudrosti, tak i soustavné opakování ve školách daného a probraného učiva fixuje žákům poznatky do paměti. Je potvrzeno, že bohužel dítě (a nejen ono) potřebuje ve své činnosti a k motivaci určité „násilí“ v podobě zkoušení a klasifikace. Pod hrozbou neúspěchu je v podstatě donuceno učit se. Mnozí pedagogové by od tohoto raději upustili, je však faktem, že nebude-li žák „ohrožen“ zkoušením třeba pouze v jednom předmětu, nebude se do něj systematicky připravovat (např. má chemii, biologii, matematiku, kde zkoušení probíhá – pokud se nebude zkoušet v dějepise, i z nedostatku času nebude motivován k tomu, aby se ten dějepis učil. Je to smutné, ale je to tak).
Zásada trvalosti – neučíme se pouze pro jeden okamžik zkoušení, pro jednou stanovenou známku, ale tak, aby se naučené stalo naší trvalou životní zkušeností, abychom si nové poznatky zvnitřnili (interiorizovali) a navždy si je uchovali ve své paměti.
Zásada výchovného vyučování – když vyučuji, zároveň vždy vychovávám. Proč? Při vzájemné interakci při výuce vzniká sociální závislost. Učitel není jen tím, kdo předává vědomosti, dovednosti, návyky a hodnotové orientace (postoje), ale svou osobností vždy působí na svého žáka. V rámci tohoto působení má učitel na žáka vždy nějaký vliv, - ať chce nebo nechce, ať si to připouští či ne, je tomu tak.
Zásada vědeckosti – vždy předáváme jen takové poznatky, které jsou vědecky ověřeny. Vědeckost však znamená také objasnění všech používaných termínů tak, aby všichni rozuměli, o čem je řeč (hovořit jen v cizích termínech bez objasnění pojmů je nevědecký přístup). Kupodivu vědeckost znamená také nedogmatický přístup k daným teoriím – nic není jednou provždy dané dogma, stoprocentně platné a neměnné na všecky věky věků… Vzpomeňme výrok A. Einsteina o tom, že současné výdobytky vědy jsou pouhým omylem dneška.
Zásada spojení teorie s praxí – žáci by tak nějak měli chápat, proč se dané učivo učí a k čemu je to v životě dobré. Na velmi častou otázku – „a k čemu nám to jako pančelko je?“ existuje jedna velmi moudrá odpověď – abyste nebyli hloupí. Některé vědění minulosti nám napomáhá udržovat myšlenkovou kontinuitu. A mnohé jiné věci nám mohou být dobré jednou při výchově dětí – možná budeme schopni fundovaně alespoň částečně odpovídat dokonce i na jejich otázky (má moucha krev, jak funguje telefon nebo fax, proč jede trolejbus a proč má ta chňapadla, opálí se černoch do běla, ale i ve škole – odmocniny, trojčlenky, x+y to celé na druhou je mi v životě k ničemu do té doby, pokud to ve škole neprobírá mé dítě. Například.
Zásada individuálního přístupu – má trojí aspekt:
tělesný (fyziologický), - rozdílnost mezi ženou a mužem, rozdílnost věku, tělesných handicapů - např. špatný zrak, sluch, atd.
psychický - rozdílnost ve schopnostech, životních zkušenostech, ale i v získaných vědomostech
aspirační – rozdílnost úrovně motivace – čím a kým by daný jedinec chtěl být, kam až to chce v životě dosáhnout, jaké má stanoveny cíle.
Všechny aspekty individuálního přístupu by měl učitel zvládat vzhledem ke každému jednotlivci (při velkém počtu žáků – což znamená při počtu žáků nad 15, je to téměř nadlidský úkol).
Zásada názornosti bývá připisována J. A. Komenskému, jako kdyby podle této zásady nevychovávala a neseznamovala se světem své dítě již odpradávna každá matka. Komenský však dal této názornosti výchovný ráz (Orbis pictus, atd.). Názor by měl být přiměřený nejen věku a schopnostem, ale měl by být pro každého žáka zřejmý a názorově pochopitelný.
Zásada uvědomělosti – učíme se rádi, nadšeně, uvědoměle, ne pro známku nebo klid v rodině, ale protože sami chceme. Příštích hodin se nemůžeme ani dočkat a téměř pláčeme při jejich zakončení. Dychtíme po nových poznatcích, vědomostech, znalostech, někdy si je sami dopředu už vyhledáváme a studujeme tak, abychom věděli co nejvíce a porozuměli podstatě daných problémů. K tomu všemu nás zdárně motivuje - no kdo jiný, než náš učitel.
Zásada aktivity – při výuce jsme aktivní, spolupracujeme s učitelem, navzájem se obohacujeme. Nejde jen o monologický výklad vyučujícího, ale o vzájemnou interakci. Aktivita je podněcována motivací, přiměřenými požadavky a přiměřenou náročností (není ani příliš veliká, ale ani podprůměrná). Jak již řekl Herbart – kdo nudí druhé, ten hřeší.
Zásada přiměřenosti – jak již bylo řečeno, přiměřenost znamená brát v úvahu nejen schopnosti a již získané vědomosti, ale také vývojové zvláštnosti daného věku. Odpovídá v podstatě zásadě individuálního přístupu.
Zásada soustavnosti (systematičnosti) – opakování je matka moudrosti, tak i soustavné opakování ve školách daného a probraného učiva fixuje žákům poznatky do paměti. Je potvrzeno, že bohužel dítě (a nejen ono) potřebuje ve své činnosti a k motivaci určité „násilí“ v podobě zkoušení a klasifikace. Pod hrozbou neúspěchu je v podstatě donuceno učit se. Mnozí pedagogové by od tohoto raději upustili, je však faktem, že nebude-li žák „ohrožen“ zkoušením třeba pouze v jednom předmětu, nebude se do něj systematicky připravovat (např. má chemii, biologii, matematiku, kde zkoušení probíhá – pokud se nebude zkoušet v dějepise, i z nedostatku času nebude motivován k tomu, aby se ten dějepis učil. Je to smutné, ale je to tak).
Zásada trvalosti – neučíme se pouze pro jeden okamžik zkoušení, pro jednou stanovenou známku, ale tak, aby se naučené stalo naší trvalou životní zkušeností, abychom si nové poznatky zvnitřnili (interiorizovali) a navždy si je uchovali ve své paměti.
A ještě navíc "jedenáctá" zásada, která se opírá za všech okolností o předpoklad dobra v dítěti, třebaže hluboce ukrytého a na první pohled možná nerozpoznatelného, spojeného s předpokladem dobrých úmyslů v chování. Celkově jde tedy o pozitvní pohled na dítě i na svět jako takový.
Žádné komentáře:
Okomentovat