Mezi nejznámější rozdělení potřeb patří tzv. Maslowova hierarchie potřeb (Drapela, 2001) v podobě pyramidy, kterou jsem upravila do tvaru domečku.
Ve svém životě jsme vedeni snahou uspokojovat si určité potřeby zpočátku především proto, abychom přežili. Jde v podstatě o vrozený pud sebezáchovy. V prvním období života si je neumíme a ani nemůžeme uspokojovat sami, jsme odkázáni na péči (výchovu) druhých lidí. Velice brzy však i malé dítě začne zpočátku na nevědomé úrovni projevovat své potřeby. Úkolem výchovy je kromě schopnosti uspokojovat do určité míry potřeby sobě samému také vést ke schopnosti uspokojovat potřeby druhým lidem.
Podíváme-li se na upravený domeček, vidíme zcela ve spodní části základní kámen k existenci a k uspokojování potřeb – jsou to potřeby fyziologické. Následuje pak potřeba bezpečí a jistoty, která předchází potřebě lásky. Jak je to možné? Druhý člověk může o nás pečovat a uspokojovat naše fyziologické potřeby a dodávat nám tak pocit jistoty a bezpečí, aniž by nás přímo miloval. Tam však, kde je dostupné jídlo, vzduch, hygiena, tam vědomě i nevědomě tušíme, že přežijeme – a toto nám přináší bezpečí a jistotu v tom nejzákladnějším boji o přežití. Láska je něčím, co toto završuje – díky ní víme, že někam patříme, že můžeme někam patřit. Potřeba lásky nevyžaduje pouze předpoklad být milován, ale je potřebou také z hlediska možnosti lásku poskytovat, tedy nejen lásku brát, přijímat, ale také lásku dávat. Domov, rodina by pak měla být místem, ve kterém je tato potřeba jako završení pocitu bezpečí a jistoty poskytována téměř automaticky, přičemž láska otce je označována jako láska podmíněná (něco vyžaduje, má svůj důvod) a láska matky je označována jako láska bezpodmínečná, bytostná, kdy je dítě milováno matkou již jen proto, že je. Potřeba uznání je potřebou, o které někteří psychologové tvrdí, že je základní motivací k činnosti. Vše, co děláme, děláme proto, abychom byli pochváleni, aby nás ti druzí uznávali. Další potřeby již ve stříšce domečku pak znamenají seberealizaci a touhu projevit se, zanechat po sobě nějakou stopu, nestát opodál, ale podílet se na životě svém i druhých. Potřeba poznání se projevuje již od raného dětského věku otázkou proč. Proč jsou věci, tak jak jsou a ne jinak. Spadají sem také otázky, týkající se nás samotných – kdo jsme, proč a kam jdeme, jaký to má smysl, má-li to vše vůbec nějaký smysl. A potřeba krásy, neboli estetická, vše završuje. Je to touha po kráse (dobru) v jakýchkoliv podobách.
Přidala jsem k domečku navíc komín, který znázorňuje humor a smích, který se prolíná celým domečkem a protepluje jej a díky kterému přežíváme. Proč?
Ve svém životě jsme vedeni snahou uspokojovat si určité potřeby zpočátku především proto, abychom přežili. Jde v podstatě o vrozený pud sebezáchovy. V prvním období života si je neumíme a ani nemůžeme uspokojovat sami, jsme odkázáni na péči (výchovu) druhých lidí. Velice brzy však i malé dítě začne zpočátku na nevědomé úrovni projevovat své potřeby. Úkolem výchovy je kromě schopnosti uspokojovat do určité míry potřeby sobě samému také vést ke schopnosti uspokojovat potřeby druhým lidem.
Podíváme-li se na upravený domeček, vidíme zcela ve spodní části základní kámen k existenci a k uspokojování potřeb – jsou to potřeby fyziologické. Následuje pak potřeba bezpečí a jistoty, která předchází potřebě lásky. Jak je to možné? Druhý člověk může o nás pečovat a uspokojovat naše fyziologické potřeby a dodávat nám tak pocit jistoty a bezpečí, aniž by nás přímo miloval. Tam však, kde je dostupné jídlo, vzduch, hygiena, tam vědomě i nevědomě tušíme, že přežijeme – a toto nám přináší bezpečí a jistotu v tom nejzákladnějším boji o přežití. Láska je něčím, co toto završuje – díky ní víme, že někam patříme, že můžeme někam patřit. Potřeba lásky nevyžaduje pouze předpoklad být milován, ale je potřebou také z hlediska možnosti lásku poskytovat, tedy nejen lásku brát, přijímat, ale také lásku dávat. Domov, rodina by pak měla být místem, ve kterém je tato potřeba jako završení pocitu bezpečí a jistoty poskytována téměř automaticky, přičemž láska otce je označována jako láska podmíněná (něco vyžaduje, má svůj důvod) a láska matky je označována jako láska bezpodmínečná, bytostná, kdy je dítě milováno matkou již jen proto, že je. Potřeba uznání je potřebou, o které někteří psychologové tvrdí, že je základní motivací k činnosti. Vše, co děláme, děláme proto, abychom byli pochváleni, aby nás ti druzí uznávali. Další potřeby již ve stříšce domečku pak znamenají seberealizaci a touhu projevit se, zanechat po sobě nějakou stopu, nestát opodál, ale podílet se na životě svém i druhých. Potřeba poznání se projevuje již od raného dětského věku otázkou proč. Proč jsou věci, tak jak jsou a ne jinak. Spadají sem také otázky, týkající se nás samotných – kdo jsme, proč a kam jdeme, jaký to má smysl, má-li to vše vůbec nějaký smysl. A potřeba krásy, neboli estetická, vše završuje. Je to touha po kráse (dobru) v jakýchkoliv podobách.
Přidala jsem k domečku navíc komín, který znázorňuje humor a smích, který se prolíná celým domečkem a protepluje jej a díky kterému přežíváme. Proč?
humor a smích
krása
poznání
seberealizace
uznání
láska, její přijetí i poskytování
jistota a bezpečí
fyziologické (jídlo, pití, kyslík, spánek..)
představte si, že toto je náš domeček - doplňte si vodorovné a svislé čáry, střechu a komín :-)))
Když někoho vychováváme, když o někoho pečujeme, neděláme v podstatě nic jiného, než že se snažíme uspokojovat na určité úrovni jeho základní potřeby. Výchova tak není pouhou péčí o tělo, neomezuje se na pouhé fyziologické potřeby (dáme napít, najíst, přebalíme, atp.), ale také péčí o duši, kam můžeme zjednodušeně zařadit potřeby jistoty a bezpečí, lásky, uznání a seberealizace, a také v péči o duchovní potřeby, které přesahují naší psychiku a týkají se poznání a vnímání estetického, tedy vnímání krásy. Vzpomeneme-li si na tři dimenze kvality života (tělesná jako fyzická harmonie a zdatnost tělesných funkcí, duševní jako schopnost uvědomovat si prožívané štěstí a duchovní jako smysluplné vnímání vlastního života), můžeme si ji pak doplnit do celé této koncepce a pochopit tak jejich vzájemnou souvislost.
Proč však ten komín smíchu a humoru?
Protože tyto potřeby nejsme schopni ani sobě ani druhým uspokojit a naplnit zcela. Nikdy se nenajíme tak, abychom už nikdy nemuseli, nikdy zcela neuhasíme svou žízeň, nikdy si neodpočineme tak, abychom měli dost odpočinku na celý život dopředu. Nikdo nám nedá a nedodá tolik pocitu bezpečí a jistoty, abychom měli vše již „jisté“, nikdy od nikoho nedostaneme tolik lásky, abychom jí nepotřebovali dále vyčerpávat, navíc, když samotná láska je nevyčerpatelná. Podobně však ani nedostaneme tolik uznání, že už nás nikdo nikdy uznávat nebude muset, ani se natolik „neseberealizujeme“, ani tolik nepronikneme do tajů poznání, abychom znali odpovědi na všechny otázky. Ani krásy se nenasytíme natolik, že bychom již nikdy žádnou nepotřebovali. Své potřeby máme uspokojovány jen částečně, každý z nás jen do určité míry. Není možné jejich naprosté uspokojení, znamenalo by to, že jsme dokonalí, že jsme již na konci cesty. Uspokojovat své potřeby však znamená mít před sebou horizonty, mít před sebou cíle, mít kam jít, znamená to neulpívat v nehybnosti. A základním předpokladem života je pohyb – a proto je pohyb určován dosažením cílů, cestou. Jsme bytosti na cestě za dokonalým ustrnutím svých potřeb – až tohoto dosáhneme, nebudeme už žít, budeme mrtví, budeme dokonalí v nehybnosti, budeme u cíle.
Prakticky to však znamená, že jsme každý z nás nějakým způsobem ve svých potřebách neuspokojeni, tedy frustrovaní. Každý do své určité míry. Tato frustrace z nás dělá to, čím a kým nakonec v životě jsme, je základem naší jedinečnosti a originality. Ve výchově však jde o to, aby naše potřeby byly uspokojovány do té míry, do které náš domeček ještě dokáže stát. Podívejte se opět na kresbu domečku – každá potřeba vytváří určitý panel. Pokud jeden z těchto panelů vyjmeme, domeček nemá na čem stát. Buďto je vratký nebo se zhroutí zcela. A zhroucení domečku znamená jinými slovy také zhroucení osobnosti.
Víme tedy, že nemůžeme být a nejsme dokonalí. Chceme uspokojovat své potřeby i potřeby jiných, abychom přežili, ale víme, že to není nikdy možné zcela. Jak tady toto vědění nemožnosti překonat a přežít? Jak nezatrpknout a jak se nestát „frustrujícími frustranty“?
Jedině pomocí humorného nadhledu a pohledu na sebe sama. Jedině tím, že své potřeby a jejich uspokojování nebudeme zase brát tak zcela vážně, ale budeme schopni se jim také zasmát a chápat jejich, a tím také svou, nedostatečnost. Jedině toto nám pomůže k přežití a také k humornému „zateplení“ sebe sama, k tomu, že se i my sami budeme mít rádi takoví, jací jsme a budeme zvládat svůj humor a potřebami nezatížený smích předávat i dále, druhým lidem. A jedině pak budeme moci doopravdy vychovávat a vést ty druhé za uspokojováním jejich, ale také potřeb dalších, tedy druhých lidí.
Tato potřeba humoru nám tedy doplňuje pojetí kvality života. Tvoří vlastně jakousi zastřešující dimenzi, v jejímž rámci se rozvíjí dimenze tělesná, duševní i duchovní.
Žádné komentáře:
Okomentovat