8. 12. 2007

Desatero do života

Základní desatero, jak vybavit dítě do života
Co bychom tedy měli dítěti výchovou předávat? O co bychom se měli konkrétně snažit?
Pojďme se inspirovat J. Prekopovou, T. B. Brazeltonem a S. T. Greenspanem, kteří hovoří o konkrétních úkolech a cílech, na které by měla být zaměřena výchova a řekněme si k tomu něco více.

Jasná měřítka a schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem
Tato jasná měřítka byla dítěti poskytována zcela neuvědoměle, v rámci daných společenských tradic, stejně jako schopnost rozlišení mezi dobrem a zlem byla tradována prostřednictvím pohádek, mýtů, pověstí, také náboženských obřadů. Nebyl zde ještě vliv „agresivní“ kultury médií a mediálního světa, který neútočil na dítě takřka ze všech světových stran. Dítě bylo rovněž ochráněno před rozličnou změtí a před množstvím mnohdy i velice protichůdných názorů, se kterými se musí dnešní dítě vypořádávat, aniž chce či nechce nebo aniž toho je více či méně schopno.

Cit pro hodnoty a nosné tradice
Cit pro hodnoty a nosné tradice a úcta k nim byla předávána z generace na generaci, v rámci celospolečenských i rodinných tradic a jejich dodržování, a to zcela přirozeným způsobem. Dnes se může (pod vlivem přemíry informací) tento cit pro hodnoty a tradice postupně vytrácet. Tradice pomáhají vytvářet dítěti jeho vlastní pocit identity, zakotvení, jeho sebepojetí.

Svobodné tvůrčí myšlení
Svobodné tvůrčí myšlení není spjato pouze se současností, ale je v podstatě odvěkou otázkou i potřebou člověka. Souvisí s potřebami seberealizace, sebeaktualizace, s potřebou poznání i uznání. Je otázkou, nakolik je dětem dopřávána tvůrčí svoboda v jejich konání a jednání, nakolik je výchova manipulací a určitým způsobem projevem násilí na dítěti, nakolik je dítě formováno vnějšími vlivy. Nakolik může dítě, svázáno konvencemi a omezeno současným světem, projevit svou sílu i svou bezmocnost.

Logika srdce
Dítě má zcela logicky pozitivní vztah nejen k těm rodičům, kteří o ně pečují a dopřávají mu uspokojování životních potřeb, ale také k těm rodičům, kteří se o něj nestarají. Pro dítě ještě více než pro dospělé platí Pascalův výrok, že „srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví... poznáváme to z tisícerých věcí...“ (Myšlenky, 2000, s. 22).
Logika srdce, která je u dítěte ještě nezatížená, je pak také o to také čistší a průzračnější.
Můžeme v této souvislosti vzpomenout také S. Kierkegaarda, který je nejen často spojován s chápáním úzkosti ve filosofii, ale rovněž také s „čistotou srdce“. Podle něj je každý člověk, který si neuchovává čistotu svého srdce, rozdvojený.
„Říká se, že člověku, který vysoko na vrcholu dostane závrať, se všechno rozplývá před očima. Tak je takový člověk zachvácen závratí z nekonečna, kde se směšuje, co má být provždy odděleno, a zůstává jen to veliké: poušť a prázdnota, které vždy způsobují závrať…„… Čistota srdce: je to obraz, jenž přirovnává srdce k moři. A proč právě k moři? Neboť srdce má ve své hloubce čistotu a ve své čistotě průhlednost. Neboť srdce je průhledné, když je čisté, a je čisté, jen když je průhledné. Pokud je zakalené, není už hluboké, ale je povrchní, a pokud je povrchní, není průhledné… Jako moře, klidné a hluboce průhledné, touží po nebi, stejně tak i čisté srdce, když je tiché a hluboké, touží toliko po dobru“ (Čistota srdce aneb chtít jen jedno, 1989, s. 46 a 154).

Síla vůle a schopnost snášet zátěž
Síla vůle a schopnost snášet zátěž je to, co dětem snad vlivem příliš liberální nebo také autoritativní výchovy v současnosti chybí. K. Lorenz se ve svých Osmi smrtelných hříších zmiňuje o podivném jevu dneška - člověk je již příliš pohodlný, technika mu natolik zpříjemnila a usnadnila život, alespoň co se týká zvládání určité námahy nebo bolesti, že nastupující nová generace již není schopna určitou míru bolesti snášet. Bolest, nebo to, co nezískám okamžitě, ale až po určitém vynaloženém úsilí, je skutečným zdrojem radosti a pocitu úspěchu. Lidé dnes však již chtějí získat to, oč usilují, pokud možno bez příliš vynaložené námahy - a okrádají tak sami sebe o pocity skutečně zasloužené spokojenosti. Zátěž se stala něčím „špatným“ a nedobrým, kterou mnohdy dnešní člověk neumí zvládat ani překonávat. Nakonec - není k tomuto ani veden a vychováván...

Naděje jako životní postoj
Naděje jako životní postoj, víra ve smysluplnost života je tím, co může být chápáno jako jeden z nejdůležitějších cílů a úkolů výchovy. Dětství žije z naděje, z určitých životních perspektiv nejen svých, ale všech blízkých lidí, kteří jej obklopují. Nelze čerpat životní sílu z beznaděje, z úzkosti a smutku. Dětství potřebuje naději, aby se mohlo dále rozvíjet a růst.

Připravenost otevřeně vyjadřovat své pocity
Otevřeně vyjadřovat své pocity i v době, kdy si lidé navzájem neumí říci, čím jsou si blízcí, kdy ztrácejí schopnost pozitivní komunikace, je mimo jiné také úkolem výchovy. Potřebujeme vědět, že pro někoho jsme přínosem, že nás někdo potřebuje, ale ztrácíme schopnost si tyto pozitivní city navzájem sdělovat. I těmto sdělením je možné se naučit v průběhu dětství, a to nejen ve výchově v rodině, ale také ve školách v rámci výchovy i vzdělávání. Pocity nemusí být pouze pozitivní, i vyjádření nespokojenosti a nelibosti je možné učinit takovým způsobem, který druhého člověka nezraní, ale naopak pomůže mu v jeho rozvoji a sebeuvědomění.

Schopnost milovat
Se všemi výše uvedenými potřebami či schopnostmi souvisí také schopnost milovat. Co vlastně je obsahem slova „milovat“? Nejen touha po blízkosti druhého, nejen vlastní touha po uspokojování citových potřeb, ale také starost a péče o někoho jiného, touha, aby právě ten druhý byl spokojený, snad i šťastný. Schopnost milovat však předpokládá péči také o sebe samého - abych mohla milovat, potřebuji mít ráda také sebe sama, potřebuji si vážit sama sebe, uvědomovat si svou nepostradatelnost. I toto je úkolem výchovy - vypěstovávat v dítěti zdravou sebelásku a úctu k sobě samému, předpoklady svobodné bytosti, která není omezováním těch druhých. Krásně to vyjádřil J. A. Komenský - buď vším v sobě, někým ve společnosti, nikým před Bohem.... i zde je kladen důraz na sebe sama, ovšem s předpokladem pokory před tím, co je tajemné a božské. I láska je tajemná a božská - a schopnost milovat není jen něčím, co přichází, co se přihodí samo sebou, je nutné o ni pečovat a pěstovat ji.

Něha slov i něha doteků
Něha může být chápána jako touha po blízkosti a dotecích druhého člověka, která je založena na laskavém, ohleduplném, milujícím a nesobeckém přístupu k osobnosti, tedy tělu, duši, duchu blízkého člověka, naplněném navíc úctou k jeho bytosti. Tato něha může být vyjádřena nejen tělesnými doteky, ale také slovy. (I slova mohou být něžná a konejšící. I slovy hladíme a dodáváme sílu k životu nebo naopak ubližujeme a zraňujeme. I slova jsou tím, co se navždy zapisuje do paměti dítěte).
V minulosti bylo zcela běžné, že malé dítě bylo v bezprostřední blízkosti své matky nebo těch, kdo o něj pečovali. Slyšelo uklidňující tlukot srdce, nebylo ještě např. ukládáno do kočárků, které jsou sice pohodlnější, ale vzdálenost od těla i srdce je přece jen poněkud větší a patrnější. Přestáváme se sebe již od dětství něžně a láskyplně dotýkat - a hledáme uspokojení zcela marně a zcela někde jinde.

Mít radost ze života
Radost ze života vyplývá ze všech výše uvedených úkolů a cílů ve výchově. Mít radost ze života předpokládá naději a uchopení smyslu toho, co je nepoznatelné a nedotknutelné, přesto částečně procítitelné. Mít radost ze života zcela přirozeně předpokládá úctu k jakékoliv formě života a existence, ke všemu živému a žijícímu. Tato úcta je základem pozitivních vztahů. Kromě člověka jsou zde také zvířata, květiny, kameny, hvězdy, a my všichni jsme nedílnou součástí celého tohoto světa. Předávejme svým dětem nejen naději, víru, lásku, ale také úctu ke všemu, co je v nás a kolem nás. Dodáme jim takto mimo jiné také radost ze života - a ta může být oproti materiálnímu pozlátku tím opravdovým štítem, ochranou proti všudypřítomné úzkosti.

Žádné komentáře: