V odborné pedagogické i psychologické literatuře můžeme najít spoustu rozdělení typologií učitelovy osobnosti. Snad nejznámější rozdělení je podle Caselmanna na paidotropa (sociální typ) a logotropa (vědecký, teoretický typ) dále pak rozdělení podle Döringa (nebo podle Sprangera) na šest typů (ekonomický, politický, náboženský, teoretický, sociální, estetický), dále také podle Luky, aj. Pak je také možné a časté rozdělení podle různých typologií temperamentu (Hippokrates, Galenos, I. P.Pavlov, Eysenck, Jung, Kretschmer, aj.).
Přikládám kategorizaci učitelů podle žákyně jedné 9. tř. základní školy, které se mi zdá pro praxi velice výstižné:
a) Přísná a nepřístupná, zlá, která nenaučí,
b) Hodná a „blbá“, nenaučí
c) Přísná, ale přístupná, naučí,
d) Milá a důsledná, naučí.
Jaký je asi rozdíl v té hodné, která nenaučí a v milé, která naučí?
Hodná je pravděpodobně taková, která všechno promíjí, neklade požadavky, není přísná, je jen hodná, nic nepožadující, nic nechtějící – tím pádem znamená hodná totéž co být slabá, nezvládající, v podstatě rezignující. Zatímco „milá“ nevylučuje být hodná, ale zároveň určité nároky a požadavky má, je důsledná, vytyčuje si určitou míru a normu chování, může být i přísná. Žáci však vycítí, že to s nimi myslí dobře a že k nim má určitý pozitivní vztah, který jí dovolí „býti milou“. Slovní základ je zde stejný jako ve slově milovat a opravdová, skutečná láska je vždy zároveň zodpovědná. Proto všechno nepromíjí, není lhostejná, není bez nároků, je svým způsobem starostí a péčí o toho, koho miluje. Proto nemůže být pouze hodná…
Definovány byly také typy učitelů, kteří vyvolávají konflikty – sociální interakci tedy svým způsobem nezvládají a nejsou tedy příliš sociálně kompetentní. Poměrně známé je rozdělení typů učitelských osobností podle J. Poplucze (1973).
Sedm základních typů vyvolávajících konflikty:
- Učitelé málo spolehliví – s negativním vztahem k práci, s minimem znalostí a požadavků, s lehkovážným přístupem, bez disciplíny k sobě i k jiným;
- Učitelé přísní a domýšliví – netolerantní, vnucují své názory, přísný přístup k žákům;
- Intrikáři, pomlouvači, vypočítaví a ziskuchtiví – zneužívají důvěry ostatních, snižují autoritu kolegů, k vedení se chovají loajálně, polopravdivé informace vnímají jako ověřená fakta, chtějí se vlichotit;
- Učitelé málo se ovládající – výbušní, zvyšují často hlas, kritičtí, netrpěliví vzhledem k sociálnímu okolí, ukřičení vzteklouni, pracovně iniciativní a intenzivní, bez empatie a sociálního cítění;
- Nepřístupní učitelé – uzavření do sebe, egocentričtí, málo komunikativní, chladní a málo vlídní k ostatním, formální a pedantičtí;
- Bezradní učitelé – mají málo zkušeností i znalostí, nedostatek aspirace, okolím jsou rovněž v důsledku tohoto podceňováni, vzbuzují posměch, neumí nalézt příčiny výchovných problémů;
- Nestálí učitelé – nerozhodní, podléhají emocím, nesystematičtí, málo spolehliví, nevyrovnaný přístup k okolí, nezajímají je názory druhých, neusilují o vlastní zlepšení.
Protože však ve škole (výuce) jde vždy o vzájemnou interakci, mají učitelé také svůj protějšek – dítě, žáka. S čím, nebo lépe řečeno s kým se střetávají? Děti jsou rovněž osobnostmi určitého temperamentu a dispozic, s určitou vědomou i nevědomou motivací. Do sociální interakce s učiteli vstupovat musí, nemohou si vybírat, s kým budou či nebudou komunikovat. Zkušenosti ze sociálních interakcí vzhledem ke svému věku ještě tolik nemají, neprošli ani různými školeními či výcviky, jak zvládat psychickou zátěž a konflikty. Jsou však do tohoto interpersonálního kontaktu chtě nechtě vtaženi, ať jej jakkoliv zvládají či nezvládají. Můžeme také nějakým způsobem rozdělit typologii dítěte – žáka?
O to se pokoušel již J. A. Komenský (Didaktické spisy, str. 70). Připomeňme si jeho rozdělení dětí do těchto typů „hlav“ (v závorce dodatek z dnešního pohledu):
Rozdíly hlav:
1. vtipní, chtiví a povolní (chytří, pracovití, hodní),
2. vtipní a váhaví, bez vzpoury však (chytří, nepříliš bystří - pomalejší, hodní),
3. vtipní a chtiví, však k své vůli (chytří, pracovití, tvrdohlavě neposlušní),
4. povolní a chtiví, však zpozdilí a tupí (hodní, pracovití, ale bez nadání a inteligence),
5. jsou hloupí a k tomu nechtiví (hloupí a nepracovití),
6. jsou hloupí a při tom vzpurní. Z takových řídko co bývá…
Pokusme se jen hypoteticky propojit některé „konfliktní“ typy učitelů s typem „hlav“ podle Komenského a znovu si uvědomme, že ve škole si opravdu nelze partnera ke komunikaci vybírat a představme si, co „vše“ může po setkání těchto jedinců vznikat.
Např.
Učitel přísný a domýšlivý x hlava vtipná, chtivá, však k své vůli
Učitel nestálý x hlava vtipná, chtivá a povolná
Učitel málo se ovládající x hlava hloupá a při tom vzpurná
Učitel bezradný x hlava povolná a chtivá, však zpozdilá a tupá
Učitel nepřístupný x hlava hloupá a k tomu nechtivá
Učitel intrikář x hlava vtipná a váhavá, bez vzpoury však
To však nestačí. Přidejte si k tomu různé typy temperamentů, např. melancholika se sangvinikem, cholerika s flegmatikem, přimíchejte různé vidění světa a životní zkušenosti, sociální zázemí, styly sociálního chování, emoce…. A musí nám být jasné, že o vzájemné konflikty ve školách skutečně není nouze.
Přikládám kategorizaci učitelů podle žákyně jedné 9. tř. základní školy, které se mi zdá pro praxi velice výstižné:
a) Přísná a nepřístupná, zlá, která nenaučí,
b) Hodná a „blbá“, nenaučí
c) Přísná, ale přístupná, naučí,
d) Milá a důsledná, naučí.
Jaký je asi rozdíl v té hodné, která nenaučí a v milé, která naučí?
Hodná je pravděpodobně taková, která všechno promíjí, neklade požadavky, není přísná, je jen hodná, nic nepožadující, nic nechtějící – tím pádem znamená hodná totéž co být slabá, nezvládající, v podstatě rezignující. Zatímco „milá“ nevylučuje být hodná, ale zároveň určité nároky a požadavky má, je důsledná, vytyčuje si určitou míru a normu chování, může být i přísná. Žáci však vycítí, že to s nimi myslí dobře a že k nim má určitý pozitivní vztah, který jí dovolí „býti milou“. Slovní základ je zde stejný jako ve slově milovat a opravdová, skutečná láska je vždy zároveň zodpovědná. Proto všechno nepromíjí, není lhostejná, není bez nároků, je svým způsobem starostí a péčí o toho, koho miluje. Proto nemůže být pouze hodná…
Definovány byly také typy učitelů, kteří vyvolávají konflikty – sociální interakci tedy svým způsobem nezvládají a nejsou tedy příliš sociálně kompetentní. Poměrně známé je rozdělení typů učitelských osobností podle J. Poplucze (1973).
Sedm základních typů vyvolávajících konflikty:
- Učitelé málo spolehliví – s negativním vztahem k práci, s minimem znalostí a požadavků, s lehkovážným přístupem, bez disciplíny k sobě i k jiným;
- Učitelé přísní a domýšliví – netolerantní, vnucují své názory, přísný přístup k žákům;
- Intrikáři, pomlouvači, vypočítaví a ziskuchtiví – zneužívají důvěry ostatních, snižují autoritu kolegů, k vedení se chovají loajálně, polopravdivé informace vnímají jako ověřená fakta, chtějí se vlichotit;
- Učitelé málo se ovládající – výbušní, zvyšují často hlas, kritičtí, netrpěliví vzhledem k sociálnímu okolí, ukřičení vzteklouni, pracovně iniciativní a intenzivní, bez empatie a sociálního cítění;
- Nepřístupní učitelé – uzavření do sebe, egocentričtí, málo komunikativní, chladní a málo vlídní k ostatním, formální a pedantičtí;
- Bezradní učitelé – mají málo zkušeností i znalostí, nedostatek aspirace, okolím jsou rovněž v důsledku tohoto podceňováni, vzbuzují posměch, neumí nalézt příčiny výchovných problémů;
- Nestálí učitelé – nerozhodní, podléhají emocím, nesystematičtí, málo spolehliví, nevyrovnaný přístup k okolí, nezajímají je názory druhých, neusilují o vlastní zlepšení.
Protože však ve škole (výuce) jde vždy o vzájemnou interakci, mají učitelé také svůj protějšek – dítě, žáka. S čím, nebo lépe řečeno s kým se střetávají? Děti jsou rovněž osobnostmi určitého temperamentu a dispozic, s určitou vědomou i nevědomou motivací. Do sociální interakce s učiteli vstupovat musí, nemohou si vybírat, s kým budou či nebudou komunikovat. Zkušenosti ze sociálních interakcí vzhledem ke svému věku ještě tolik nemají, neprošli ani různými školeními či výcviky, jak zvládat psychickou zátěž a konflikty. Jsou však do tohoto interpersonálního kontaktu chtě nechtě vtaženi, ať jej jakkoliv zvládají či nezvládají. Můžeme také nějakým způsobem rozdělit typologii dítěte – žáka?
O to se pokoušel již J. A. Komenský (Didaktické spisy, str. 70). Připomeňme si jeho rozdělení dětí do těchto typů „hlav“ (v závorce dodatek z dnešního pohledu):
Rozdíly hlav:
1. vtipní, chtiví a povolní (chytří, pracovití, hodní),
2. vtipní a váhaví, bez vzpoury však (chytří, nepříliš bystří - pomalejší, hodní),
3. vtipní a chtiví, však k své vůli (chytří, pracovití, tvrdohlavě neposlušní),
4. povolní a chtiví, však zpozdilí a tupí (hodní, pracovití, ale bez nadání a inteligence),
5. jsou hloupí a k tomu nechtiví (hloupí a nepracovití),
6. jsou hloupí a při tom vzpurní. Z takových řídko co bývá…
Pokusme se jen hypoteticky propojit některé „konfliktní“ typy učitelů s typem „hlav“ podle Komenského a znovu si uvědomme, že ve škole si opravdu nelze partnera ke komunikaci vybírat a představme si, co „vše“ může po setkání těchto jedinců vznikat.
Např.
Učitel přísný a domýšlivý x hlava vtipná, chtivá, však k své vůli
Učitel nestálý x hlava vtipná, chtivá a povolná
Učitel málo se ovládající x hlava hloupá a při tom vzpurná
Učitel bezradný x hlava povolná a chtivá, však zpozdilá a tupá
Učitel nepřístupný x hlava hloupá a k tomu nechtivá
Učitel intrikář x hlava vtipná a váhavá, bez vzpoury však
To však nestačí. Přidejte si k tomu různé typy temperamentů, např. melancholika se sangvinikem, cholerika s flegmatikem, přimíchejte různé vidění světa a životní zkušenosti, sociální zázemí, styly sociálního chování, emoce…. A musí nám být jasné, že o vzájemné konflikty ve školách skutečně není nouze.
Žádné komentáře:
Okomentovat