21. adventní zastavení

Že je ale hezké na chvíli se zastavit a možná i trochu zapřemýšlet, třeba i o ničem (např. o nebeských andělích umývajících nádobí….) Že jo? Tak dneska opět trochu vážněji. Co je v životě asi nejdůležitější pro naši životní rovnováhu? Co bychom si měli navzájem o svátcích přát kromě pohody, míru a pokoje? A v čem vlastně spočívá ta pohoda? Ne, neznám recept na všechno, ale pár věcí jsem už v životě možná i pochopila. Patří mezi ně také rčení o facce, která letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí. Odpustit facce její ránu a zastavit ji tím a neposlat ji dál, to je velice odvážný čin, který zastaví její zlo i její bolest. Odpustit ránu, odpustit těm, kdo nám ublížili, ať už vědomě či nevědomě, to je v životě asi to nejtěžší, ale zároveň také nejpotřebnější. Vždyť přát si pokoj a mír znamená mimo jiné přát si odpoutat se od zlého, tedy odpustit těm druhým, že nejsou stejně jako my zcela dokonalí, a proto se mohlo stát, že jsme si navzájem ublížili. Chybovat je lidské – ale odpoutat se od důsledků chyb je často nad lidské síly. I toto nám přinesl Ježíšek do jesliček, dar odpouštění. A možná také proto jsou Vánoce čas pohádek – protože my všichni jsme po-hádce v pohádce. A někdy jen stačí, že si to přejeme.

21. adventní otázka
Jak chápete dvojí naivitu? Souvisí nějak s odpouštěním a s pohádkou?