Psychologie, její směry a vliv na pedagogické myšlení
Psychologie se rozvíjela po celá staletí v rámci filosofie. Dá se říci, že se osamostatnila až koncem 19. st. (1879), když profesor W. Wundt založil 1. psychologickou laboratoř na Lipské univerzitě.
Z hlediska vývojové periodizace můžeme psychologii rozčlenit do těchto období:
1) Metafyzická psychologie
Rozumíme tím období prvopočátků psychologických poznatků, přes starověk a středověk.
V této fázi se psychologie zabývá pojetím duše a duševního života (řecké psyché, hebrejské nefeš, orientální átman, atd.). Například Hérakleitos rozeznává duši suchou a vlhkou – suchá dobře „hoří“ a protože základem všeho je oheň, je pozitivní. Vlhká duše je naopak vnímána jako negativní. Duše se stane „vlhkou“ například požitím alkoholových nápojů nebo pod vlivem jiných omamných látek, kdy vlhká duše ztrácí kontrolu nejen nad sebou, ale také nad tělem. Filosofie Platóna a Aristotela se liší právě svým pohledem na nesmrtelnost a smrtelnost duše. Platón považuje duši za nesmrtelnou. Nesmrtelná duše se po smrti vrací do říše idejí. Podle Aristotela je duše pouze formou, tedy to, co oživuje látku (materii) a zaniká tak zároveň s tělem. V křesťanství je duše člověku vdechnuta Bohem a stává se oživující formou hříšného těla.
Pojem metafyzika je původně Aristotelův výraz – chtěl mít v řazení svých knihách ve své knihovně systém a proto si je zařazoval podle oborů, kterými se zabývaly. Knihy, které se mu zařadit nepodařilo, protože byly obsahem nezařaditelné, zařadil prostě za knihy o fyzice (fyzika byla naukou o fyzis – přírodě), odsud pak celý název „meta ta fyzika“ (za fyzikou).
Výchova je ve starověkém Řecku chápána jako epimeleia pari tés psychés, tedy péčí o duši, a to především ve smyslu mravního jednání a získávání a osvojování si ctností, které vycházejí z dobra. Ctnostný člověk, který pečuje nejen o svou „psyché“, ale také o krásu těla, to je starověký ideál athénské kalokagathie.
Příklady myšlení v období metafyzické psychologie
AUGUSTINUS AURELIUS, sv. Augustin (354-430)
Svých psychologických zjištění dosahoval intenzivní sebeanalýzou, vyvolanou náhlou konverzí ke křesťanství. Byl přesvědčen o jistotě vnitřní zkušenosti.
Člověk nepoznává jen smysly, ale i z vědomí sama sebe, ze svého nejniternějšího nitra.
Máme tak tři stupně poznání:
1) smyslové – hmotný svět, nejméně spolehlivé;
2) vnitřní smysl – slučuje smyslové vjemy ve větší celky;
3) rozumové – blížíme se jím k pravdě.
Duši považuje za svébytnou substanci, která je jednotná, ale má různé funkce – myšlení, vůli,
paměť, imaginaci. Základem duchovního života podle Augustina není myšlení, ale vůle (voluntarismus). Svým myšlením navazuje spíše na Platóna. Výchova je podle něj zaměřena na nitro člověka, předjímá slova J. A. Komenského o tom, že nic není třeba vnášet do člověka zvnějška, protože vše je ukryto v jeho vlastním nitru. Výchova je tím, co rozvíjí v člověku to, co je mu dáno.
TOMÁŠ AKVINSKÝ (1225-1274)
se v mnoha spisech zabývá problémy lidské duše; pojednává o pocitech, paměti, jednotlivých
duševních schopnostech a jejich vzájemném vztahu.
Základní poznání o světě nám poskytuje víra, která pochází z božského rozumu a nemůže se mýlit.
Věda a filozofie jsou jen služkami teologie (ancilla theologiae).
Rozumu, intelektu dává jednoznačně přednost před vůlí, snaží se ve svých spisech podat rozumové důkazy o Boží existenci. Svým myšlením se přibližuje k Aristotelovi, jeho „formu“ však vnímá jako duši, kterou člověku vdechl samotný Bůh.
Výchova je cestou ke křesťanským ctnostem a ochranou proti smrtelným hříchům (pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost). Člověk, kterému byl život dán jako dar, by neměl poztrácet své hřivny a neupadnout a nepodlehnout potřebám svého těla, ale právě naopak – měl by se zdokonalovat ve svých ctnostech tak, aby se mohl ve své smrti k Bohu zase navrátit, tedy vrátit se tam, odkud vyšel – k Bohu.
2) Empirická psychologie
začíná přibližně obdobím renesance (od středověku do 19. století).
Toto období je charakterizováno úsilím o překonání metafyzických názorů v oblasti pohledu na lidskou duši. Po vzoru rozvoje přírodních věd je zde snaha o vytvoření empirické vědy – vědy založené na zkušenosti a experimentu. Je svým způsobem návratem k antice – znovuobjevením krásy těla, které však je doprovázeno krásou duše. Tělo již není pouhý ďáblův výmysl, „hříšný oděv duše“, ale je také hodno péče. V pedagogice je toto patrné především v díle J. Locka, který klade velký důraz na tělesnou výchovu, na cvičení k tělesné zdatnosti, a na výchovu gentlemana gentlemanem. Dítě je podle něj „tabula rasa“, nedotčená d eska, na kterou teprve výchovou působíme a tím ji i popíšeme, zaplníme (tzv. pedagogický optimismus na rozdíl od pedagogického pesimismu, podle kterého výchova nemá na člověka žádný vliv).
V této době dochází také k několika průlomům v pohledu na dítě. Je to především učení J. A. Komenského, který hlásá nápravu věcí lidských (filosofie, náboženství, politika – vědět, chtít a moci – scire, velle, posse). Jeho velikým následovníkem je pak J. J. Rousseau, který vnímá dítě snad poprvé v historii jako svébytnou lidskou bytost, která není pouze zmenšeninou dospělého (homunculus), ale má svůj vlastní svět a své vlastní zákonitosti. „Nechte dětství v dětech uzrát“ je jeho téměř „přelomová věta“ v chápání dítěte. „Vše je dobré, jak vychází z rukou božích, vše se znetvořuje v rukou člověka“ – hlásá tento filosof a otec dětí, které odložil do nalezince, protože prý stojí hodně peněz a nadělají spoustu hluku. Pochopíme-li však jeho dětství, možná porozumíme i tomuto paradoxu. Matka mu zemřela při porodu, vychovával jej pouze otec, který trávil večery a noci tím, že mu předčítal z knih. J. J. Rousseau později na to vzpomíná s bolestí – vyplakal v té době tolik slz nad osudy jiných, že jej již pak jeho vlastní život nikdy tolik nedojal. Prožil citové otřesy v době, kdy si je ještě nedokázal rozumově vysvětlit, protože v té době ještě žádný rozum neměl. Proto také ono –nechte dětství uzrát. Není možné předjímat v dětské duši nejen bolest a žal, ale také rozum, vše se pak spíše „znetvoří“. Dnes dokonce hovoříme o možné ztrátě dětství vlivem technického vývoje, počítačů, vlivem médií – dítěti téměř není dopřáváno přirozené dozrávání v jeho dětském světě.
3) Období tzv. „psychologie bez duše“
Jedná se o období konce 19. a začátku 20. st., kdy psychologové zcela odmítli dosavadní názory na duši, odmítli vnitřní psychický život, který pokládali za nepoznatelný a obrátili svou pozornost k vnějšímu projevu člověka – chování. Vznikl např. směr behaviorismus nebo hlubinná psychologie.
4) Období tzv. „dezintegrace psychologie“
Jde o období mnoha různorodých, i protichůdných směrů v 1. polovině 20. století. Jedná se o tzv. „období kvasu“ v psychologii. Tento zdánlivý zmatek vyústil nakonec v rozvoj psychologie.
5) Současná psychologie
počíná obdobím po 2. světové válce. Do popředí se dostává kybernetika (pokusy o konstrukci
umělého lidského intelektu).
Psychologické směry
Experimentální psychologie – zakladatelem byl německý fyziolog, psycholog a filozof Wilhelm WUNDT (1832 – 1920), který založil v Lipsku r. 1879 již zmiňovanou první psychologickou experimentální laboratoř.
Předmětem psychologie byla pro něj bezprostřední zkušenost. Studoval vztah mezi drážděním
smyslových orgánů fyzikálními podněty a zkušeností (pocity a prožitky).
Behaviorismus (angl. behaviour = chování) – za zakladatele je považován John B. WATSON (1878 – 1958). Chování člověka chápe jako pouhou reakci na podnět, jako sled naučených odpovědí, které jsou viditelné a zkoumání přístupné. Behavioristé přeceňovali roli výchovy a neuznávali vrozené psychické dispozice.
Behaviorismus působí v pozitivním i negativním směru. Pozitivně jako totálně objektivní věda zabývající se pouze objektivně pozorovatelnými fakty, chováním, které může být popsáno jako spojení stimulu a reakce. Negativně jako odmítnutí všech mentálních pojmů a termínů – obraz, mysl, vědomí apod. Naše vnitřní prožívání je nepoznatelné, je jako černá skříňka – black box, do které nemá nikdo přístup.
Později behavioristé přece jen připustili působení tzv. intervenujících proměnných (pudy, dědičnost, minulá zkušenost).
Výchova je vedením k určitému typu chování, které je v podstatě naučené a zautomatizované.
Tvarová psychologie „gestaltismus“ (něm. Gestalt = tvar) – významným představitelem byl
Wolfgang KÖHLER (1887 – 1967). Hlavní teorií je, že „celek je důležitější a má větší váhu než jeho část“. Centrem zájmu gestaltických psychologů bylo vnímání.
Duševní procesy je nutné chápat jako celky. Jejich strukturu a vlastnosti nelze odvodit z jejich
jednotlivých částí, ale je nutné ji chápat v určitých vztazích, v celcích, které vznikají v důsledku působení podnětů. Dobře se to vysvětluje na základě přirovnání k hudebním celkům. Jednotlivé tóny sice znějí, ale hudba není o jednotlivých tónech, teprve souzvuky, akordy, celé skladby a propojení tónů přinášejí melodii. Duševní procesy jsou také takovou „melodií“, souzvukem.
Humanistická psychologie – stojí mezi behaviorismem (zdůrazňuje tvořivost osobnosti) a
psychoanalýzou (zdůrazňuje vědomí a sebeuvědomování). Mezi zakladatele patří Abraham H.
MASLOW (1908 – 1970) a Carl R. ROGERS (1902 – 1987).
Důraz je zde kladen na prožívání životních situací, na to, jak člověk vnímá sám sebe a jak prožívá to, co se kolem něj děje.
Vývoj je podněcován snahou po seberealizaci, ale také k této seberealizaci směřuje. Člověk je v podstatě tvůrcem sebe sama a jako takový je odpovědný za svůj vlastní život.
Již v době narození je člověk osobností, i když ve skryté podobě, vývojem se tato „osobnost“
v člověku rozvíjí.
Výchova je tak již naším známým uspokojováním potřeb (Maslowova hierarchie). Nejde však pouze o to, aby nám někdo zvenčí tyto potřeby uspokojoval. To my samotní jsme vedeni k samostatnosti proto, abychom byli sami sobě schopni tyto potřeby částečně naplnit. Výchova a uspokojování potřeb nás však má vést k tomu, abychom to byli právě my, kdo bude schopen uspokojovat potřeby druhým lidem, kteří žijí v naší blízkosti.
Hlubinná psychologie označuje ty směry psychologie, které jdou pod povrch vědomí a pokoušejí se analyzovat předvědomé a nevědomé aktivity psychického života. Patří sem psychoanalýza S. Freuda, analytická psychologie C. G. Junga, individuální psychologie A. Adlera a neopsychoanalýza.
SIGMUND FREUD (1856-1939)
Zakladatel psychoanalýzy. Vídeňský psychiatr, narozen v Příboře na Moravě. Zjistil vztah mezi minulou zkušeností člověka a jeho současnými problémy a tím poukázal na vliv nevědomí na chování člověka. .
Duševní život je výrazem složitých nevědomých procesů, uložených v hloubce lidské osobnosti. Tyto nevědomé procesy tvoří pudové, instinktivní jádro lidské osobnosti. Vědomí je jen částí našeho duševního života, hnací síly vychází z podvědomí které si neuvědomujeme. Řízení určitého chování je určeno jak přítomnými podněty, tak dřívějšími zkušenostmi.
Lidskou osobnost tvoří tři složky: a) nejnižší ID-ONO, nevědomé, pudové já, které je hnací silou nutící k aktivitě. Může vstoupit do vědomí, je-li to žádoucí pro účinnou aktivaci osoby. b) střední
EGO-JÁ, vědomé já, uvědomována psychická činnost. Řídí vztahy k okolnímu světu a kontroluje vnitřní události a způsoby chování. c) nejvyšší SUPEREGO-NADJÁ (svědomí, mravní uvědomění), které je souhrnem morálních principů, kontrolní složkou nutící jednat společensky předepsaným způsobem. Je částečně vědomé (postoje, získané zákazy či odměnou v raném dětství ovlivňují osobu, aniž by si toho byla vědoma).
Na obsah našeho podvědomí nás mohou upozorňovat naše sny. Sen je „královskou cestou do
nevědomí“. Sny představují zamaskované uspokojení potlačených přání a tužeb. Terapeut by měl umět interpretovat symbolický význam skrytý v zobrazeném obsahu.
Psychoanalýza poprvé upozornila na ty složky psychiky, na ty vnitřní síly, kterým doposud nebyla v psychologii věnovaná pozornost – jsou to např. otázky motivace.
Výchova je v podstatě rozvíjením všech složek naší osobnosti – především však vědomým potlačením našeho pudového ID, které nám mnohdy káže dělat věci v lidské společnosti nepřístojné.
Pozitivní psychologie se rozvíjí koncem 90. let 20.století. Jejím představitelem je americký psycholog Martin SELIGMAN. Svět a sebe sama máme vnímat pozitivně, s nadhledem, mít se rádi, abychom mohli mít rádi také ty druhé... Nic není tak špatné, aby to nemohlo být ne horší, ale lepší. Nebo také slovy z básně J. Mahena: „Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj“. Nebo-li slovy mé babičky Olgy: „Nikdy nebylo takové noci, aby po ní nenastalo ráno“.
Ve výchově tedy dbáme na pozitivní a optimistický pohled na svět. Vždycky je proč žít. Již malé dítě by mělo mít v sobě naději k životu. V čem spočívá smysl života? Zajímavě odpovídá na tuto otázku filosof G. Marcel – smysl života spočívá v naději, že má život smysl.
Tuto naději k životu bychom měli získat již v průběhu svého dětství. Je to podle Z. Matějčka jedna ze základních potřeb dítěte.
Psychologie se rozvíjela po celá staletí v rámci filosofie. Dá se říci, že se osamostatnila až koncem 19. st. (1879), když profesor W. Wundt založil 1. psychologickou laboratoř na Lipské univerzitě.
Z hlediska vývojové periodizace můžeme psychologii rozčlenit do těchto období:
1) Metafyzická psychologie
Rozumíme tím období prvopočátků psychologických poznatků, přes starověk a středověk.
V této fázi se psychologie zabývá pojetím duše a duševního života (řecké psyché, hebrejské nefeš, orientální átman, atd.). Například Hérakleitos rozeznává duši suchou a vlhkou – suchá dobře „hoří“ a protože základem všeho je oheň, je pozitivní. Vlhká duše je naopak vnímána jako negativní. Duše se stane „vlhkou“ například požitím alkoholových nápojů nebo pod vlivem jiných omamných látek, kdy vlhká duše ztrácí kontrolu nejen nad sebou, ale také nad tělem. Filosofie Platóna a Aristotela se liší právě svým pohledem na nesmrtelnost a smrtelnost duše. Platón považuje duši za nesmrtelnou. Nesmrtelná duše se po smrti vrací do říše idejí. Podle Aristotela je duše pouze formou, tedy to, co oživuje látku (materii) a zaniká tak zároveň s tělem. V křesťanství je duše člověku vdechnuta Bohem a stává se oživující formou hříšného těla.
Pojem metafyzika je původně Aristotelův výraz – chtěl mít v řazení svých knihách ve své knihovně systém a proto si je zařazoval podle oborů, kterými se zabývaly. Knihy, které se mu zařadit nepodařilo, protože byly obsahem nezařaditelné, zařadil prostě za knihy o fyzice (fyzika byla naukou o fyzis – přírodě), odsud pak celý název „meta ta fyzika“ (za fyzikou).
Výchova je ve starověkém Řecku chápána jako epimeleia pari tés psychés, tedy péčí o duši, a to především ve smyslu mravního jednání a získávání a osvojování si ctností, které vycházejí z dobra. Ctnostný člověk, který pečuje nejen o svou „psyché“, ale také o krásu těla, to je starověký ideál athénské kalokagathie.
Příklady myšlení v období metafyzické psychologie
AUGUSTINUS AURELIUS, sv. Augustin (354-430)
Svých psychologických zjištění dosahoval intenzivní sebeanalýzou, vyvolanou náhlou konverzí ke křesťanství. Byl přesvědčen o jistotě vnitřní zkušenosti.
Člověk nepoznává jen smysly, ale i z vědomí sama sebe, ze svého nejniternějšího nitra.
Máme tak tři stupně poznání:
1) smyslové – hmotný svět, nejméně spolehlivé;
2) vnitřní smysl – slučuje smyslové vjemy ve větší celky;
3) rozumové – blížíme se jím k pravdě.
Duši považuje za svébytnou substanci, která je jednotná, ale má různé funkce – myšlení, vůli,
paměť, imaginaci. Základem duchovního života podle Augustina není myšlení, ale vůle (voluntarismus). Svým myšlením navazuje spíše na Platóna. Výchova je podle něj zaměřena na nitro člověka, předjímá slova J. A. Komenského o tom, že nic není třeba vnášet do člověka zvnějška, protože vše je ukryto v jeho vlastním nitru. Výchova je tím, co rozvíjí v člověku to, co je mu dáno.
TOMÁŠ AKVINSKÝ (1225-1274)
se v mnoha spisech zabývá problémy lidské duše; pojednává o pocitech, paměti, jednotlivých
duševních schopnostech a jejich vzájemném vztahu.
Základní poznání o světě nám poskytuje víra, která pochází z božského rozumu a nemůže se mýlit.
Věda a filozofie jsou jen služkami teologie (ancilla theologiae).
Rozumu, intelektu dává jednoznačně přednost před vůlí, snaží se ve svých spisech podat rozumové důkazy o Boží existenci. Svým myšlením se přibližuje k Aristotelovi, jeho „formu“ však vnímá jako duši, kterou člověku vdechl samotný Bůh.
Výchova je cestou ke křesťanským ctnostem a ochranou proti smrtelným hříchům (pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost). Člověk, kterému byl život dán jako dar, by neměl poztrácet své hřivny a neupadnout a nepodlehnout potřebám svého těla, ale právě naopak – měl by se zdokonalovat ve svých ctnostech tak, aby se mohl ve své smrti k Bohu zase navrátit, tedy vrátit se tam, odkud vyšel – k Bohu.
2) Empirická psychologie
začíná přibližně obdobím renesance (od středověku do 19. století).
Toto období je charakterizováno úsilím o překonání metafyzických názorů v oblasti pohledu na lidskou duši. Po vzoru rozvoje přírodních věd je zde snaha o vytvoření empirické vědy – vědy založené na zkušenosti a experimentu. Je svým způsobem návratem k antice – znovuobjevením krásy těla, které však je doprovázeno krásou duše. Tělo již není pouhý ďáblův výmysl, „hříšný oděv duše“, ale je také hodno péče. V pedagogice je toto patrné především v díle J. Locka, který klade velký důraz na tělesnou výchovu, na cvičení k tělesné zdatnosti, a na výchovu gentlemana gentlemanem. Dítě je podle něj „tabula rasa“, nedotčená d eska, na kterou teprve výchovou působíme a tím ji i popíšeme, zaplníme (tzv. pedagogický optimismus na rozdíl od pedagogického pesimismu, podle kterého výchova nemá na člověka žádný vliv).
V této době dochází také k několika průlomům v pohledu na dítě. Je to především učení J. A. Komenského, který hlásá nápravu věcí lidských (filosofie, náboženství, politika – vědět, chtít a moci – scire, velle, posse). Jeho velikým následovníkem je pak J. J. Rousseau, který vnímá dítě snad poprvé v historii jako svébytnou lidskou bytost, která není pouze zmenšeninou dospělého (homunculus), ale má svůj vlastní svět a své vlastní zákonitosti. „Nechte dětství v dětech uzrát“ je jeho téměř „přelomová věta“ v chápání dítěte. „Vše je dobré, jak vychází z rukou božích, vše se znetvořuje v rukou člověka“ – hlásá tento filosof a otec dětí, které odložil do nalezince, protože prý stojí hodně peněz a nadělají spoustu hluku. Pochopíme-li však jeho dětství, možná porozumíme i tomuto paradoxu. Matka mu zemřela při porodu, vychovával jej pouze otec, který trávil večery a noci tím, že mu předčítal z knih. J. J. Rousseau později na to vzpomíná s bolestí – vyplakal v té době tolik slz nad osudy jiných, že jej již pak jeho vlastní život nikdy tolik nedojal. Prožil citové otřesy v době, kdy si je ještě nedokázal rozumově vysvětlit, protože v té době ještě žádný rozum neměl. Proto také ono –nechte dětství uzrát. Není možné předjímat v dětské duši nejen bolest a žal, ale také rozum, vše se pak spíše „znetvoří“. Dnes dokonce hovoříme o možné ztrátě dětství vlivem technického vývoje, počítačů, vlivem médií – dítěti téměř není dopřáváno přirozené dozrávání v jeho dětském světě.
3) Období tzv. „psychologie bez duše“
Jedná se o období konce 19. a začátku 20. st., kdy psychologové zcela odmítli dosavadní názory na duši, odmítli vnitřní psychický život, který pokládali za nepoznatelný a obrátili svou pozornost k vnějšímu projevu člověka – chování. Vznikl např. směr behaviorismus nebo hlubinná psychologie.
4) Období tzv. „dezintegrace psychologie“
Jde o období mnoha různorodých, i protichůdných směrů v 1. polovině 20. století. Jedná se o tzv. „období kvasu“ v psychologii. Tento zdánlivý zmatek vyústil nakonec v rozvoj psychologie.
5) Současná psychologie
počíná obdobím po 2. světové válce. Do popředí se dostává kybernetika (pokusy o konstrukci
umělého lidského intelektu).
Psychologické směry
Experimentální psychologie – zakladatelem byl německý fyziolog, psycholog a filozof Wilhelm WUNDT (1832 – 1920), který založil v Lipsku r. 1879 již zmiňovanou první psychologickou experimentální laboratoř.
Předmětem psychologie byla pro něj bezprostřední zkušenost. Studoval vztah mezi drážděním
smyslových orgánů fyzikálními podněty a zkušeností (pocity a prožitky).
Behaviorismus (angl. behaviour = chování) – za zakladatele je považován John B. WATSON (1878 – 1958). Chování člověka chápe jako pouhou reakci na podnět, jako sled naučených odpovědí, které jsou viditelné a zkoumání přístupné. Behavioristé přeceňovali roli výchovy a neuznávali vrozené psychické dispozice.
Behaviorismus působí v pozitivním i negativním směru. Pozitivně jako totálně objektivní věda zabývající se pouze objektivně pozorovatelnými fakty, chováním, které může být popsáno jako spojení stimulu a reakce. Negativně jako odmítnutí všech mentálních pojmů a termínů – obraz, mysl, vědomí apod. Naše vnitřní prožívání je nepoznatelné, je jako černá skříňka – black box, do které nemá nikdo přístup.
Později behavioristé přece jen připustili působení tzv. intervenujících proměnných (pudy, dědičnost, minulá zkušenost).
Výchova je vedením k určitému typu chování, které je v podstatě naučené a zautomatizované.
Tvarová psychologie „gestaltismus“ (něm. Gestalt = tvar) – významným představitelem byl
Wolfgang KÖHLER (1887 – 1967). Hlavní teorií je, že „celek je důležitější a má větší váhu než jeho část“. Centrem zájmu gestaltických psychologů bylo vnímání.
Duševní procesy je nutné chápat jako celky. Jejich strukturu a vlastnosti nelze odvodit z jejich
jednotlivých částí, ale je nutné ji chápat v určitých vztazích, v celcích, které vznikají v důsledku působení podnětů. Dobře se to vysvětluje na základě přirovnání k hudebním celkům. Jednotlivé tóny sice znějí, ale hudba není o jednotlivých tónech, teprve souzvuky, akordy, celé skladby a propojení tónů přinášejí melodii. Duševní procesy jsou také takovou „melodií“, souzvukem.
Humanistická psychologie – stojí mezi behaviorismem (zdůrazňuje tvořivost osobnosti) a
psychoanalýzou (zdůrazňuje vědomí a sebeuvědomování). Mezi zakladatele patří Abraham H.
MASLOW (1908 – 1970) a Carl R. ROGERS (1902 – 1987).
Důraz je zde kladen na prožívání životních situací, na to, jak člověk vnímá sám sebe a jak prožívá to, co se kolem něj děje.
Vývoj je podněcován snahou po seberealizaci, ale také k této seberealizaci směřuje. Člověk je v podstatě tvůrcem sebe sama a jako takový je odpovědný za svůj vlastní život.
Již v době narození je člověk osobností, i když ve skryté podobě, vývojem se tato „osobnost“
v člověku rozvíjí.
Výchova je tak již naším známým uspokojováním potřeb (Maslowova hierarchie). Nejde však pouze o to, aby nám někdo zvenčí tyto potřeby uspokojoval. To my samotní jsme vedeni k samostatnosti proto, abychom byli sami sobě schopni tyto potřeby částečně naplnit. Výchova a uspokojování potřeb nás však má vést k tomu, abychom to byli právě my, kdo bude schopen uspokojovat potřeby druhým lidem, kteří žijí v naší blízkosti.
Hlubinná psychologie označuje ty směry psychologie, které jdou pod povrch vědomí a pokoušejí se analyzovat předvědomé a nevědomé aktivity psychického života. Patří sem psychoanalýza S. Freuda, analytická psychologie C. G. Junga, individuální psychologie A. Adlera a neopsychoanalýza.
SIGMUND FREUD (1856-1939)
Zakladatel psychoanalýzy. Vídeňský psychiatr, narozen v Příboře na Moravě. Zjistil vztah mezi minulou zkušeností člověka a jeho současnými problémy a tím poukázal na vliv nevědomí na chování člověka. .
Duševní život je výrazem složitých nevědomých procesů, uložených v hloubce lidské osobnosti. Tyto nevědomé procesy tvoří pudové, instinktivní jádro lidské osobnosti. Vědomí je jen částí našeho duševního života, hnací síly vychází z podvědomí které si neuvědomujeme. Řízení určitého chování je určeno jak přítomnými podněty, tak dřívějšími zkušenostmi.
Lidskou osobnost tvoří tři složky: a) nejnižší ID-ONO, nevědomé, pudové já, které je hnací silou nutící k aktivitě. Může vstoupit do vědomí, je-li to žádoucí pro účinnou aktivaci osoby. b) střední
EGO-JÁ, vědomé já, uvědomována psychická činnost. Řídí vztahy k okolnímu světu a kontroluje vnitřní události a způsoby chování. c) nejvyšší SUPEREGO-NADJÁ (svědomí, mravní uvědomění), které je souhrnem morálních principů, kontrolní složkou nutící jednat společensky předepsaným způsobem. Je částečně vědomé (postoje, získané zákazy či odměnou v raném dětství ovlivňují osobu, aniž by si toho byla vědoma).
Na obsah našeho podvědomí nás mohou upozorňovat naše sny. Sen je „královskou cestou do
nevědomí“. Sny představují zamaskované uspokojení potlačených přání a tužeb. Terapeut by měl umět interpretovat symbolický význam skrytý v zobrazeném obsahu.
Psychoanalýza poprvé upozornila na ty složky psychiky, na ty vnitřní síly, kterým doposud nebyla v psychologii věnovaná pozornost – jsou to např. otázky motivace.
Výchova je v podstatě rozvíjením všech složek naší osobnosti – především však vědomým potlačením našeho pudového ID, které nám mnohdy káže dělat věci v lidské společnosti nepřístojné.
Pozitivní psychologie se rozvíjí koncem 90. let 20.století. Jejím představitelem je americký psycholog Martin SELIGMAN. Svět a sebe sama máme vnímat pozitivně, s nadhledem, mít se rádi, abychom mohli mít rádi také ty druhé... Nic není tak špatné, aby to nemohlo být ne horší, ale lepší. Nebo také slovy z básně J. Mahena: „Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj“. Nebo-li slovy mé babičky Olgy: „Nikdy nebylo takové noci, aby po ní nenastalo ráno“.
Ve výchově tedy dbáme na pozitivní a optimistický pohled na svět. Vždycky je proč žít. Již malé dítě by mělo mít v sobě naději k životu. V čem spočívá smysl života? Zajímavě odpovídá na tuto otázku filosof G. Marcel – smysl života spočívá v naději, že má život smysl.
Tuto naději k životu bychom měli získat již v průběhu svého dětství. Je to podle Z. Matějčka jedna ze základních potřeb dítěte.
1 komentář:
prosím o jakou přednášku se jedná? kdo přednášel a kdy?
Okomentovat